List mým ztraceným blízkým

Zemřela maminka. A já jsem se rozběhla. Nějak jako Forest Gump. Skoro tak nějak. Ve skutečnosti po důchodcovsku, takže jsem se vlastně šourala. Ale šourání vypadalo, že se nikdy nezastavím. Musela jsem zabývat něčím jiným, než je přemýšlení. Unavovala jsem se chůzí. Málo jsem plakala. Všechno v životě je nějak jinak, než jsem si myslela. I ty slzy a smutek přicházejí nějak jinak, než jsem očekávala. V šourání mě zastavila mě sestra. Ta, co jsem ji chtěla prodat do Egypta do otroctví jako biblického Josefa. Po čtyřech letech svárlivosti, projevované tichem a ignorací. Sedíme u jednoho stolu na její chatě, kterou jí maminka darovala, a bojujeme s archetypem, kterému ona podlehla. Dobrá a zlá dcera. Já jsem ta zlá dcera. Nevím, kdy jsem byla pasována do téhle role. Já totiž byla tuze hodná holčička, vážně.  

Ve světle ramp

Už nechci světla. Nasvěcování. Reflektory. Nechci exhibovat a psát. A přesto to vnitřní pnutí, které mě nutilo psát celý život, ve mně vrní jako hladová kočka. Chodím se svým starým psem, stará žena, a píšu v duchu. Přistihuji se, že se objevil znovu můj starý tik, mé zuby se mění v klávesnici psacího stroje, a já tou hubou kroutím a to, na co myslím, přepisuji zuby. Některé klapky klávesnice chybí, ale tělo má paměť, a stále si pamatuje, kde bylo které písmeno. Je to silnější než vztahy k lidem. Vztahy matky k dceři a naopak. Jak smutné. To zlé v nás, neřesti naše, vyhrávají nad láskou a dáváním.

Na tenkém ledě

Ten led, po kterém kráčíme, je příliš tenký.

Topím se. Topím se v cizích životech. Maminka poslední měsíce svého života přečetla spoustu příběhů o pseudoživotech. Tu studnici zapomnění čerpala v harlekýnkách. Tahala jsem je ze všech poboček knihovny v našem městě, v batohu, a abych věděla, kterou si půjčit a kterou už "jsme četly", dělala jsem do knížek žluté puntíky. Žluté, jako sluníčko. Předem jsem věděla, že ty puntíky mě budou mučit, posléze, až to přijde a maminka nebude.

Sedíme se sestrou na chatě, dvě starší ženy. Ona vstává někdy ve tři hodiny ráno. Já mám ty starty ráno pomalejší. A hlavně o hodně pozdnější. Chci si ráno v poklidu číst Bibli. Ona kmitá po chatě a okolí. Jsem manipulativní a připadám si jako mizera. Jako zlá sestra.

Sestra. Zvláštní, jak jsme po čtyřech letech našly řeč. Ubližujeme si, ale jen do té míry, abychom to zvládly. Sestra, unavená svým ranním běháním, uléhá asi tak ve čtyři hodiny. A čte. Čte hromady knih. Místo maminky tahám knížky jí. Na rozdíl od maminky miluje tlusté knížky. Tentokrát mě bolí pravé rameno. Říkají tomu cervikobrachiální syndrom. Mamince jsem nosila knížky se zlomeným levým ramenem.

Nádherný film Lev v zimě. Tak bolavý. Tak nenávistný. Tak láskyplný. Jak strašně upřímné a kruté. Jak pravdivé. Král Richard držící meč na krku svého syna a odsuzuje ho k smrti,. Jeho žena Elizabeth. Tvrdá, zraněná. Stále milující. Žádá svého manžela, aby před ní políbil svou mladinkou milenku. Tou milenkou se stala mladá dívka, kterou Elizabeth vychovávala jako nevěstu pro syna. Ta příprava na svatbu trvala od dívčiných sedmi let. Vzájemný žal pro lásku k jednomu muži. V té nejslabší chvíli se ženy objímají a pláčí a dívka vzlyká: "Chère Mère". Chère Mère. Už nikdy nebudu řílkat, že vztah matky s dcerou je jeden z nejtěžších. Ještě jsem si nesáhla na úplné dno.

Přelomy

Šlápla jsem si do kanálu. Ano, neměl poklop. Naštěstí to byl malý kanálek, a strčila jsem tam svou méně vyviklanou nohu. To opravdu musíme pokaždé někam spadnout, nabít si ústa, abychom pochopili, co chceme? Za sebe hlasuji pro zavření výkupen šrotu pro soukromé sběrače. Za sebe hlasuji proti vměšování se NATO (potažmo USA) do záležitostí jiných zemí. Už nechci poslouchat žádné kvílení sirén za pět zemřelých, kteří zemřeli na cizím území. Za sebe hlasuji pro lásku a klid. A ticho.

Prodlevy

Čím jsem starší, tím déle mi trvá jízda výtahem. Když jsem ten den dostatečně důvtipná, zjistím už ve výtahu, že mi chybí nějaká dost podstatná věc, jako je třeba peněženka, průkazka na městskou, chybí mi občanský průkaz když jedu vyřizovat něco na úřadě, a když jdu do knihovny, chybí mi knihovnický průkaz, při cestě k lékaři nemám kartičku od zdravotní pojišťovny, apod. Jezdím dolů a nahoru a dolů. Taky si stále častěji převlíkám ve výtahu tričko, které mám naruby, a doufám, že budu natolik hbitá a v přízemí nikoho nevyděsím. Pes je někdy značně udiven. Natěšen, že jde ven, se vozí výtahem. A ani v něm nesmí zvedat nožičku.

Půst

Jsem s Bohem. Očišťuji tělo od jídla, abych se mu přiblížila. Mé modlitby nikdy nebyly vroucnější. Nikdy mi Bůh nebyl blíže.

List Janův 4,7-8

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.