Malý detektivní příběh

Kdykoliv se podívám na svůj blog, po počátečním pravidelném leknutí se pokaždém znovu zadumám nad svou fotografií na blogu. Suše konstatuji, že žádná krasavice přenáramná tedy nejsem. Ale když už je v pravidlech iDNESu, že na blogu musí být fotografie s obličejem, vytáhla jsem zvětšením ten ksicht z jedné fotky. Na originální fotografii je nás více, i mne je tam více, mám dokonce tělo a ruce a nohy, a je tam více plenéru. Čímž se trochu pozornost odvrátí od obličeje. S trochou nadsázky se dá říct, že na originálu mi to vcelku sluší. Když nejsem tolik vidět. Zvláštní náhodou je to foceno na židovském hřbitově. No tak co, říkám si, když zhodnotím ten svůj ksicht. Aspoň se neschovávám do šera až skoro tmy, nepřikrývám ten ksicht vlasy, nejsem tak úplně rozmazaná (bohužel, některé vady pleti by make-up z mlhy mohl milosrdně skrýt). Taky bych mohla mít třeba na hlavě cihlu, jak radil vodník Čochtan v úžasném muzikálu Divotvorný hrnec. Ale nic z toho na fotografii není. Ten obličej je zcela nahý. Zrovna jako to, co píšu, píšu pod svým jménem.

Začínám si říkat, že čím intenzivněji prožívám radost nebo smutek, to vnitřní tiché pnutí, tím jsem mlčenlivější a trpělivější a klidnější, ale bohužel, tím méně mám současně pocit, že mám témata ke psaní.

V těchto dnech se handrkujeme se sestrou. Vlastně - nehandrkujeme, protože spolu nekomunikujeme. Nezvedá mi telefony, neodpovídá. Už několik roků. Myslela jsem, že se to změní nemocí maminky. Že se budeme muset konečně začít domlouvat. Kdo co kdy vyřeší, kdo kdy co udělá. Nestalo se tak. Stala se jakýmsi mým zaměstnavatelem, nelítostným a šikanujícím. Povely a důtky a výtky se dozvídám zprostředkovaně. Vždyť spolu nemluvíme. Vše, co udělám já, je špatné. Má údajná pomoc spočívá v tom, že sedím rozcapená v křesle a užírám mamince dobrůtky. Sedím na "prdeli", upřesnila sestra. Netuším, co ji na tom překvapilo. Na ničem jiném sedět neumím. Vše, co udělá sestra, je vyčerpávající, obtížné, nesmírně obětavé. Lítá jak šuspajtl, sekýruje, během těch patnácti minut ani nemá čas si sednout. Možná by seděla na hlavě. Nadře se zkrátka jako kůň.

Obě pomáháme, jak umíme. Já si mohu myslet, že pomáhám více, už proto, že maminku nesekýruji. Že se snažím do ní nehustit nic negativního. Což není nejlepší cesta, jak se bránit protivníkovi, který nemá žádné mantinely. Kdysi mi starší dcera mezi řečí řekla, že kdyby si měla vybrat, kdo má být její nepřítel, jestli já, nebo taťka, vybrala by si mě. Protože já jsem podle ní slušná a nepoužívám žádné podpásovky. Občas na to myslím. Tahle role je velmi těžká. A nejvíc mi vadí, že místo toho, abych všechny síly napřela k tomu, jak být mamince prospěšná, řeším samu sebe a svůj postoj. Své odpouštění, své modlitby o to, ať dokážu být nad věcí, slušná. Ať se dokážu povznést nad pomluvy. Ať prostě s maminkou jsem a užívám si to.

Někdy bych tak ráda všechno vykřičela. A byla neslušná. A používala hnusná sprostá slova.

Mám barvité sny. A začínám si pyšně myslet, že jsou to sny rádcovské. Třeba můj sen z neděle na pondělí. V tom snu mě stále někdo naléhavě nabádal, že si musím přečíst 37,2. Několikrát se to číslo opakovalo. No vždyť jo, vzdala jsem se nátlaku svého snu po probuzení. Tak si to přečtu. Nepochybovala jsem, že mám hledat v Bibli.  Ale z které knihy Bible? Naštěstí není ani v Bibli mnoho knih, které mají tolik kapitol. A navíc čtu denně v těchto dnech jen pět knih. Nejdřív jsem se zastavila u Genesis. Ve verši 37,2 jsem si přečetla, že můj biblický oblíbenec Josef byl bonzák a práskač.

Přesně: "Sedmnáctiletý Josef pásal se svými bratry ovce. Byl to mládenec, který býval se syny žen svého otce, Bilhy a Zilpy. Josef přinášel svému otci o svých bratrech zlé zprávy". Tahle informace mě  při čtení před několika dny úplně minula. Nimrala jsem se ve vnitřním pocitu křivdy, že skvělý Josef, syn Jákobem milované Ráchel, je odstrkován do společnosti nemanželských synů Jákobových. Synů, které Jákob zplodil se služkami svých zákonitých žen. Jak nedůstojné to je postavení, planula jsem spravedlivým hněvem. (Předpokládám totiž, že postavení nebylo rovnocenné s rolí synů jeho zákonitých žen).  A zatímco jsem se chystala tasit ohnivý meč na Josefovu obranu, plíživě mi vstoupilo konečně do vědomí, že náš vykutálený Josef byl nosičem zlých zpráv o svých bratrech. No, neutopili byste ho v cisterně na vodu uprostřed pouště? Nebo: co tak ho zkusit prodat jako otroka do Egypta? Jestliže předtím jsem já byla odstrkovaným Josefem, po zjištění, že je to žalobníček kopeček, proměnila se v Josefa moje sestra.

Neboť moje sestra je letitým a soustavným nosičem zlých zpráv. Nosí je mé nemocné mamince. Nosila je mé mamince odjakživa. O mně. To ona je ta dcera milovaná. To jí maminka tkala pestře tkané suknice. To její fotku nosí v peněžence. Učím se s tím žít. Nechci řešit věci, které řešit nedokážu. S přibývajícím věkem se prohlubují vrásky na tváří, a u někoho se prohlubují  i nepěkné povahové rysy. Hašteřivec se přestává ovládat a svou zlobu ventiluje upřímněji a razantněji. 

Jedna pikantní Zlá Zpráva  poslední doby: jsem špindíra a nechala jsem v maminčině bytě na kuchyňské lince půlku cibule. Jsem fujky. Když žasnu nad morálním pohoršením, které způsobí půlka malinkaté cibulky, špitne maminka, že Anička se zlobila, protože taková cibulčička zasmrádne celý maminčin byt. Takto to vysvětlila Nosička Zlých Zpráv, má sestra. Ano, ta, která o den později mamince odmrazovala mrazák, aby ho mohla umýt, a posléze ho zapomněla znovu zapnout. A  byt opustila. Maminka byla v nemocnici, a v jejím bytě se děly věci. Kdo tuší, jak vypadají rozpadající se vepřové vnitřnosti, a jak aromatická záležitost je maso ponechané ve vytopeném bytě, asi se cibulce, která si nepočestně páchla na mnou vydrbané kuchyňské lince, vysměje. Tenhle nemrcousek cibulovitý že by chtěl soutěžit s narvaným rozmraženým mrazákem? Možná, kdyby cibulička smrděla v bytě jindy, než v době, kdy tam páchnul mrazák, měla by šanci v retrospektivě pohledu na mé skutky v očích mé sestry zvítězit.  A bohužel, i v očích maminky.  Ale takto?:  cibulka by jako vrchní smraďoška neobstála. Ale stejně to nic nezmění. Jsem prostě ta biblická nemilovaná dcera.

Ano, prodala bych sestru do Egypta, ale kdo by ji koupil?

Snadnější řešení nabízí Žalm 37,1-2:

¹Žalm Davidův.
Nezlob se kvůli zlosynům,
nezáviď těm, kdo křivdu působí –
²vždyť jako tráva uschnou znenadání,
jak jarní zeleň uvadnou!

Pokud se tady nachází odpověď jak řešit mou situaci, tak nemám námitky. Mohu to nechat to na Bohu. Bude-li chtít, ať zlosyn uvadne jak tráva... Tohle řešení se mi líbí. I Bůh v něm nalézá potěšení. Nemá rád ty, co se cpou do popředí a vřískají jak rozcabená batolata, že "já samo, já samo udělám". Ani já nemusím stát o to, že já všechno sama udělám. Že si já sama sestru utopím nebo prodám do Egypta. A přitom nemusím nic. Svlíkat ze sestry barevné tkané suknice. Trhat je. Zabíjet kozla a třísnit tu barevnou sukni jeho krví. Kde taky vzít nějakého kozla? A jak se takový kozel zabíjí? Jedinou zkušenost se zabíjením mám s komáry, klíšťaty a s vánočním kaprem. A ten kapr už mi to tak trochu usnadnil, protože úslužně plaval ve vaně bílým bříškem vzhůru. Jak dlouho bych musela v poušti čekat na Izmaelity, kteří by mou sestru koupili? Ženu hašteřivou a nehodnou?

 Víra je osvobozující a tak samozřejmá. Tak snadná.

Jak psáno v Izajáši 31,1.

¹Běda těm, kdo sestupují pro pomoc do Egypta, na koně spoléhají, doufají ve vozy, že jich je mnoho, v jízdu, že je velmi zdatná; ale ke Svatému Izraele nevzhlížejí, nedotazují se Hospodina.

Bůh je velkorysý a daleko snadněji odpouští než někteří lidé. Našim úkolem na tomto světě je snažit se mu co nejvíce podobat. A tak večer zase budu odpouštět nejvroucněji, jak to umím. A doufat, že jsem tu detektivku vyřešila dobře. Že ji řeším dobře. Bůh vám žehnej. Bůh žehnej mé sestře. Ať do ní vstoupí láska a rozum. Ať nemusí vadnout jak jarní zeleň. Amen.