Máš má ovečko...

     Když jsem se dozvěděla, že se stanu brzy mámou, začala jsem řešit svůj „největší“ nedostatek, který mě trápí už léta, ale doposud to nebylo tak akutní. Mohla jsem s ním žít, ale nyní? Je jím zpěv. Vždycky jsem milovala hudbu a jako malá chtěla být slavnou zpěvačkou, ostatně jako každá druhá princezna. Avšak nebylo mi dáno a jediné co mě utěšovalo byl fakt, že nepotřebuji chodit do kurzu sebeobrany, jelikož jsem si byla vždy jista, že pokud mě někdo přepadne a já začnu „zpívat“, tak dotyčný raději uteče. Nechtěla jsem, aby mé dítě mělo v noci noční můry, ale aby ho můj zpěv ukonejšil a zdálo se mu něco úžasného.

     Začala jsem tedy intenzivně řešit co s tím. Dokonce jsem si na internetu vyhledala několik učitelů zpěvu. Projížděla youtube a hledala dětské písničky. Zkoušela trénovat pomocí karaoke a čím dál tím víc propadala beznaději. Já vlastně ani žádné dětské ukolébavky neznám..

     Řešila jsem to ve vlnách. Tak nějak to samo přicházelo a odcházelo a čas plynul a pak se to stalo.Ukládala jsem malého do postýlky, vedle něj už řval malý František a Péťa vypadal, že se hodlá přidat. A to byl ten pravý čas na písničku. Prostě teď to mělo přijít a já jí neměla připravenou.

     Budu špatná máma, blesklo mi hlavou a potom jsem si vzpoměla na Jarka Nohavicu, kterého jsem tak často v dětsví slýchávala a kdykoliv slyším jeho Kometu nebo Darmoděje, vidím malou blonďatou holčičku jak se zaujetím poslouchá. A tak jsem spustila o tom, co spatřil kometu a chtěl jí osahat, ale marnost ho vysvlékla celého donaha... Prostě text pro děti jak se patří. A František se celý rozzářil, Péťa napjatě koukal co příjde a začal také něco pobrukovat a já si říkala, že ten můj zpěv zas tak hroznej není a že je vlastně úplně jedno o čem to celé je a jestli by mi davy tleskaly či pískaly. Jim se to líbí a jen na tom v tu chvíli záleží.