Jak Adam bez Evy k nám přišel

Je to rok, kdy se malý Adam narodil. Rok, kdy mi zazvonil telefon a my jsme museli udělat jedno ze zásadních životních rozhodnutí. Takové, které musí dělat málokdo.

„Narodil se malý Adam, byli byste ochotni si jej vzít do péče? Prosím rozmyslete si to, ale dejte nám vědět co nejdříve. Ideálně do pátku.“ Adam – jméno, které jsme měli vybráno pro druhého syna. Adam - o kterém se mi týden předtím zdálo. Adam - zřejmě jedna z duší, za které jsme nedávno zapálili svíčku. Adam - dvou a půl kilové miminko s abstinenčním syndromem.

Máte planý, zaběhnutý život, práci, po přijetí prvního prcka se konečně vše zabíhá do zajetých kolejí. Zvykli jste si být rodiči jednoho dítka. Někdy do budoucna plánujete druhé. Budoucnost však nabrala obrátky. Někdy si hrozně přejeme čas urychlit – nám se to povedlo. Asi nějaká fyzikální odchylka. V hlavě se začnou otáčet všechna kolečka na plné obrátky, srdce začne bušit o závod. Hlava, srdce, hlava, srdce, ano, ne, ano, ne. Dostala jsem angínu. Ano.

Spouští se kolotoč. Připravte si jízdenky, spoustu peněz, pevných nervů a sil. Tohle totiž není jen tak obyčejná jízda v dětským vláčku. To je centrifuga. Začíná kolečko byrokracie, sociálka, právník, žádost k soudu. Až poté nám o Adamovi podají nějaké bližší informace a můžeme ho vidět. S angínou vyrážím do dětského obchodu a nakupuju veškerou výbavičku – oslíku, otřes se. Běžím do porodnice a zase zpátky domů – vyprat oblečky, vyžehlit, složit postýlku, obstarat Pavlíka. Holka, nezapomeň se najíst!

A pak už držíme Adama zabaleného v bledě modré zavinovačce a čekáme v hale porodnice na taxík. Všechny čtyři nás odváží domů. Venku pršelo a byla hrozná zima. Adam je tak maličký, že ze zavinovačky vyčuhují jen oči. Brzy budou Vánoce, tak jsme dostali dárek s předstihem. 
Adam téměř nespí, je jako kamínka, zvrací třetí druh umělého mlíka, zadek má jako indián. O abstinenčních příznacích víme kulové a tak bojujeme. Jiří dostává angínu a já ho tedy vysílám mimo domov a na kluky jsem sama. Za tři dny jedu s Adamem do nemocnice, kde si nás rovnou pár dní nechají – asi si budu muset koupit nějaké lepší pyžamo, ať nám nedělám ostudu. Za pár dní jsme byli s Adámkem zase doma, ale bohužel ne na dlouho. Ještě mockrát jsme byli téměř na pokraji sil. Ale stálo to za to. Máme před sebou krásného kluka, který se na nás směje, tak často jak to jen jde, a my čekáme co nám osud přinese za další překvapení.