Pěstounovi do hlavy viděti. Alespoň na chvíli

Byla jsem oslovena v rámci jednoho projektu a požádána o rozhovor na téma dlouhodobá pěstounská péče. Tak jsem se svlékla. V životě již po třetí veřejně. I když tentokrát ne doslova. 

Odhalila jsem své nitro, což zřejmě vyvolá trošku jiné reakce, než pohled na ladné křivky mého nahého těla :-D Nechat nahlédnou lidi do své hlavy je dost ošemetné. Ale já to risknu, protože věřím, že se mezi vámi najdou tací, kterým to mnoho dá. A třeba vám to změní i trošku úhel pohledu. Otevře dveře od kterých jste neměli doposud klíč a třeba tak trochu i změní směřování vlastního bytí.

Tak tedy část první.

Nevím jestli to, že se budete starat o dítě, které se vám nenarodilo, je tak úplně vlastní rozhodnutí. Možná je to už dané a ta vnitřní síla je tak silná, že mozek prostě rezignuje. Sice vysílá tisíce otázek, ale pouze na část se mu dostává odpověď. A všechna ta: „ a co když...“ mizí někde ve vzduchoprázdnu. Já opravdu nevím, kde se to v člověku bere. Proč některé děti trhají motýlům křídla a jiné sbírají ze silnice přejeté ježky a nosí je domů k mámě, aby jim je pomohla uzdravit. Není to tak, že se jednoho dne probudíte a dostanete nápad, že byste se starali o „cizí“ dítě. Podle mě to tušíte už strašně dlouho, postupně to ve vás zraje, dějou se vám v životě věci díky kterým najednou už netušíte. Víte. A ve chvíli kdy víte jdete za partnerem a ten tu novou část vašeho já buď příjme, nebo ne. K tomu vědění totiž většinou nedospějí oba zároveň. Někdo musí být první – většinou je to žena :-)

Já jsem věděla, když mi bylo tuším 27 let (partner je o osm let starší). Těch impulzů tam bylo několik.O dětech „odjinud“ jsem začala uvažovat asi v šestnácti i když možná to bylo mnohem dřív, jen si to nepamatuju. Podle mě byla tím posledním impulzem návštěva dětí mé tety, které do rodiny postupně přijala. Začínala jim puberta a byli příšerní. :-) Strávili jsme s nimi tuším tři dny a vůbec nechápu jak je možné, že jsem vůbec po jejich odjezdu začala uvažovat o tom, že bychom si nějaké dítko pořídili. Ale skutečně se tak stalo a asi dva měsíce poté jsme si už lámali hlavu nad dotazníky. Proces příprav byl celkem komplikovaný, jelikož jsme v té době byli jedinými žadateli o dlouhodobou pěstounskou péči v Praze. Naštěstí jsem dost nedočkavá a urputná, takže jsem telefonovala na všechny strany tak dlouho až nás přiřadili k žadatelům o adopci a následně k žadatelům o přechodnou pěstounskou péči. Nakonec trval celý proces – od podání žádosti po převzetí dítěte – rok, což myslím, že je obstojná doba.

Od doby, kdy odnesete vyplněnou žádost na OSPOD se setkáváte s různými emocemi. Často zcela novými – třeba když se máte rozhodnout jaké dítko do rodiny příjmete a jaké ne. Chvíli si připadáte, že stojíte v obchoďáku a vybíráte si sedačku – tahle je moc světlá, tahle zase moc tmavá. A tmavou ne, protože ta se nám nehodí ke koberci. Tahle je poškozená: „Myslíš, že nám na ní dají slevu?“. Prvožadatelé tohle berou většinou dost vážně :-) U dalších přijatých dítek se tomu většinou už jen smějete.

Taky, když vám zazvoní „kouzelný telefon“ - jak se často mezi pěstouny říká. Po všem tom čekání, papírování, školeních, testech, najednou z ničeho nic zjistíte, že budete tři.

No a potom, když na kouzelný telefon vůbec nečekáte a stejně zvoní. Protože se vašemu dítku narodil sourozenec a vy se máte rozhodnout, zda si jej vezmete domů, nebo ne. A za rok znovu. A váš muž se vás zeptá: „ Proč zrovna my musíme dělat taková rozhodnutí? Vždyť tohle lidi běžně řešit vůbec nemusí. Tak proč my jo.“ Jenže co by to bylo za život, kdyby vše bylo jen všedně šedivé, běžné, předvídatelné. Jak se říká: „Když si začneme plánovat život, Bůh se začne smát“.

Čas od času se stane, že se náhle ozve biologická rodina a dítko chce. Nejen vidět, nejen si ho pochovat. Chce ho napořád.

Na to všechno a mnoho dalšího musí být pěstoun připraven. Ale dá se dopředu na všechna ta MOŽNÁ připravit? Ne. Učí vás sám život, ne příručky. A tak jsou ty emoce silné a někdy už nemůžete a onemocníte. Uzdravíte se a jedete dál. A čím je ta emoce silnější, tím více vás změní. Jak zpívá Peter Nagy: „Každou fackou trochu iní sme, do života drahé zápisné.“