Hóžo bóžo křesílko, stoleček a kafíčko

Na mé trase domov - tramvaj, prodávají designový nábytek. Když jdu okolo, tak se čas od času zastavím a zasním se. Třeba nedávno postavili do výlohy takové rozkošné křesílko se stolečkem.

Se zaujetím jsem se na něj zadívala a představila si sama sebe, jak sedím v tomhle bledě modrém křesle, na stolečku hrnek s kávou, která provoní celý pokoj, za okny svítí sluníčko a v truhlíku rozkvétají narcisy a tulipány. Možná se začtu i knížky, kterou jsem si koupila včera. Mimochodem, to křesílko je fakt pohodlné - ještě aby ne za ty prachy. Prostě den je krásný.

Cink! Tramvaj zazvoní a vytrhne mě ze snění. V tu ránu si vzpomenu na tu divou zvěř, která s námi v bytě už nějaký ten pátek žije a musím se začít smát - jinak bych možná uronila i nějakou tu slzu. Ne! Tomu křesílku to nemůžu udělat. Nemůžu ho vystavit náletům malých bojovníků. Tohle křesílko má být hýčkáno a ne postříháno nůžkami, pomalováno fixy - ano těmi, co minulý týden donesla tchýně, protože vás by v životě nenapadlo něco takového donést domů, a ulepeno od borůvkové marmelády, kterou měly děti ke snídani. Seberu tedy tašky s nákupem a zbytky důstojnosti a kráčím směr domov. Adieu!

Doma mě přivítají čtyři upatlané ruce – od čeho netuším. Je to jedno. Jsou to krásné ruce. Sny jsou sny. Jdeme žít. No co, tak si zase vypiju kafe ve stoje u kuchyňské linky.

Z vedlejšího pokoje slyším hrozný řev. A teď ticho. Hm. To asi zase stříhají záclonu, nebo kreslí pastelkami po zdi. Mám se jít podívat? Najednou se ozve: "do útoku" a do kuchyně se vřítí kočka - smrt v očích. Ne nejdu tam. Tak jo. Rychle do sebe hodím zbytek kafe, opařím se a jdu vedle zakopat válečnou sekeru.