Pěstounovi do hlavy viděti. Alespoň na chvíli II

Část druhá.  Nejvíc vás změní děti samotné. Jsou totiž úžasným zrcadlem nás samých. Mě denně děti učí hlavně trpělivosti, protože já trpělivá rozhodně nejsem a tak mi dávají opravdu zabrat. 

Postupně krok po kroku mi to jde lépe a lépe. A oni jsou trpěliví učitelé. Navíc ta jejich dětská nefalšovaná upřímnost“„Mami, mám tě tak rád. Nemám tě rád, jsi zlá...“ ta probouzí tolik emocí, že se člověku snadno podlomí kolena. Myslím, že rodič, který se čas od času před dítětem stydí za svou reakci, je na té správné cestě. Své dítě totiž vnímá, zajímají ho jeho reakce a je otevřený tomu, se od něj něco naučit. Kdo má pocit, že se od dětí nic naučit nemůže je podle mě zabedněnec :-)

Mnoho lidí se nás ptá, jak zvládáme žít s myšlenkou, že se děti můžou vrátit k původní rodině. Upřímně nad tím neuvažujeme. Respektive si to uvědomujeme, ale snažíme se nad tím nedumat. Je to stejné jako s kýmkoliv jiným koho milujete. Taky jej nevlastníte, taky může kdykoliv odejít, ať z vlastní vůle, nebo bez ní. A nemůžete denně přemýšlet nad tím, jak by jste to zvládli. Zcvokli by jste. V tomto ohledu je nutno žít pouze přítomností.

Nicméně ten kolotoč okolo pěstounství vám nikdy nedovolí cítit se jako úplně „normální „ rodina. Každé dva měsíce je u vás doma klíčová pracovnice, jednou za půl roku k tomu sociální pracovnice, jednou za rok posíláte informace na soud – jak se děti mají, co dělají, jaké mají problémy. A to na každé dítko zvlášť. U soudu jste často taky pečení vaření. Nejdříve žádáte o předběžné opatření, aby vám dítko vydali (ať z dětského centra, porodnice, nebo od přechodného pěstouna), pak žádáte o pěstounskou péči. Často se stane, že nezájem rodičů je už tak dlouhý, že se žádá o zbavení rodičovských práv, potom o poručenskou péči případně adopci. Čas od času si vás k soudu pozvou jako svědka – třeba kvůli placení výživného... Když těch dětí máte víc, tak děláte na částečný úvazek administrativního pracovníka. Samozřejmě máte jiné příjmení než děti a to často lidi mate – zvlášť při více dětech, které mají také příjmení jiná. To pak jste třeba rodina čtyř, pěti příjmení. A lidi jsou samozřejmě zvědaví - „ona má ty děti snad každé s jiným chlapem, ne?“ :-) Nebo Vás zase pro změnu někdo hrozně obdivuje za to co děláte a příjde vás plácat po rameni a to pak nevíte zda utéct, nebo se jen společensky usmívat a přikyvovat.

Jinak si myslím, že pěstounství je stejné jako jakékoliv jiné rodičovství. Samozřejmě, že ty děti mají za sebou různé věci – často dost nehezké. Mají často poruchu attachamentu, různé fyzické a psychické vady. A je potřeba s tímto pracovat (a zase bych neřekla jako profesionál, spíš jako trpělivý rodič). Já nechci psát „ s těmito nedostatky“, protože si myslím, že každé dítě vám přináší opravdu hodně radosti a také hodně starostí. A rozhodně bych nějaké postižení nenazývala nedostatkem. Ono naopak to někdy může být hrozně obohacující. Já to samozřejmě soudit nemohu, protože naše děti jsou naštěstí v podstatě zdravé. Ale takto mi líčila jedna pěstounka svůj přístup k „indispozici“ svého přijatého dítka a já myslím, že je to moc hezký přístup. Sama si netroufám říci, jak bych to zvládla. Ale říká se, že člověk si k sobě přitáhne pouze tolik, kolik unese. A myslím, že lidé jsou hrozně silní a zvládnou toho opravdu hodně. Jen je teď taková pohodlná doba, takže na to často zapomínají. Rozhodně by někdo neměl řešit to, co mu pěstounství vzalo, ale co mu dalo. Stejně jako u vlastních dětí. Samozřejmě, že jsem někdy na pokraji sil, zvlášť když děti mají svůj den a jen řvou a perou se a venku prší a já mám už v poledne pocit, že to fakt nedám a nejradši bych odešla naproti do kavárny, přečetla si tam knížku a zaposlouchala se do ticha. Ale nejde to. A tak se stane, že začnu taky řvát, protože to musí ven a pak si připadám jako nejhorší matka a že to vůbec nezvládám a počítám minuty, než příjde muž z práce a sdělím mu: „Hrozně zlobí. Celý den. Tady je máš a dělej si s nimi co chceš.“ Ale to je úplně normální u každé mámy. A většina vám tohle přizná, ale často tak, aby je nikdo jiný neslyšel, protože přece maminka má být usměvavá, upravená, děti řádně namydlené, byt naklizený, z kuchyně vůně bábovky. Já upřimně po čtyřech letech ani neuklízím, když má přijít sociální pracovnice. A vypadá to, že jí to ani nevadí :-)