Když jsem se dozvěděla, že se stanu brzy mámou, začala jsem řešit svůj „největší“ nedostatek, který mě trápí už léta, ale doposud to nebylo tak akutní. Mohla jsem s ním žít, ale nyní? Je jím zpěv. Vždycky jsem milovala hudbu a jako malá chtěla být slavnou zpěvačkou, ostatně jako každá druhá princezna. Avšak nebylo mi dáno a jediné co mě utěšovalo byl fakt, že nepotřebuji chodit do kurzu sebeobrany, jelikož jsem si byla vždy jista, že pokud mě někdo přepadne a já začnu „zpívat“, tak dotyčný raději uteče. Nechtěla jsem, aby mé dítě mělo v noci noční můry, ale aby ho můj zpěv ukonejšil a zdálo se mu něco úžasného.
Začala jsem tedy intenzivně řešit co s tím. Dokonce jsem si na internetu vyhledala několik učitelů zpěvu. Projížděla youtube a hledala dětské písničky. Zkoušela trénovat pomocí karaoke a čím dál tím víc propadala beznaději. Já vlastně ani žádné dětské ukolébavky neznám..
Řešila jsem to ve vlnách. Tak nějak to samo přicházelo a odcházelo a čas plynul a pak se to stalo.Ukládala jsem malého do postýlky, vedle něj už řval malý František a Péťa vypadal, že se hodlá přidat. A to byl ten pravý čas na písničku. Prostě teď to mělo přijít a já jí neměla připravenou.
Budu špatná máma, blesklo mi hlavou a potom jsem si vzpoměla na Jarka Nohavicu, kterého jsem tak často v dětsví slýchávala a kdykoliv slyším jeho Kometu nebo Darmoděje, vidím malou blonďatou holčičku jak se zaujetím poslouchá. A tak jsem spustila o tom, co spatřil kometu a chtěl jí osahat, ale marnost ho vysvlékla celého donaha... Prostě text pro děti jak se patří. A František se celý rozzářil, Péťa napjatě koukal co příjde a začal také něco pobrukovat a já si říkala, že ten můj zpěv zas tak hroznej není a že je vlastně úplně jedno o čem to celé je a jestli by mi davy tleskaly či pískaly. Jim se to líbí a jen na tom v tu chvíli záleží.
