Klausovskou preferencí ekonomických vztahů nad normálními mezilidskými vztahy se nám podařilo rozvrátit základní článek zdravotní péče, kterým je vztah pacienta s jeho ošetřujícím lékařem.
Z mého pohledu praktického lékaře probíhala transformace naší ekonomiky naprosto netransparentním předáním hospodářských jednotek do předem daných rukou s následným nevratným čerpáním finančních prostředků a soudružští kumpáni si žili bez odpovědnosti a dobře.
Ve zdravotnictví však nedošlo k takovémuto předání ordinací do rukou v nich pracujícím lékařům. Ti si museli výbavu svých ordinací draze koupit, i když většinou výbava těch ordinací byla tak opotřebovaná, že by měla mít vlastně nulovou hodnotu. Tuto nefunkční výbavu ordinací bylo nutné vyměnit za funkční, ale lékaři na to zpočátku neměli peníze.
Zdravotní péče není hrazena v korunách, ale v bodech, které se pak teprve složitě převádějí na koruny. Původní kalkulace bod = koruna byl naplněn teprve v nedávných letech, ale vzhledem k inflaci vlastně naplněn nebyl nikdy. Zpočátku měl bod hodnotu 36 haléřů, což na provoz ordinace nestačilo.
V zájmu přežití byli lékaři donuceni psát si více výkonnostních bodů než skutečně provedli. Museli uživit nejen sebe a svoji rodinu, ale uživit i svojí zdravotní sestru a financovat chod svojí ordinace. Proto někteří lékaři dodnes pracují bez sestry.
VZP na to reagovala zrušením výkonostní platby u praktických lékařů a základem plateb se stal paušál na průměrného občana bez ohledu na to, zda některý pacient z toho paušálu příliš nevybočuje. Takový pacient si zdravotní péči nemůže hradit, ale VZP ji také nehradí. Hradí ji ošetřující lékař tím, že jsou mu platby de facto kráceny. A tento nedůstojný, neústavní princip trvá dosud.
Proč lékaři protestují? Protože naše zdravotnictví je postaveno na takovýchto nespravedlnostech. Pacient není limitován v čerpání zdravotní péče a na co VZP nemá, nedoplatí pacient, ale jeho ošetřující lékař. Pacient nesmí dát lékaři ani na pivo za ošetření. Zrušením těchto poplatků vyhrál David Rath sociálním demokratům volby.
My jsme nuceni žít v iluzích dostupnosti kvalitní zdravotní péče zadarmo pro bohaté i chudé. Ale na to nejsou a nebudou peníze. Dnes už by to mohlo být zjevné i sociálním demokratům a komunistům. Navíc náš systém financování zdravotní péče formou veřejnoprávního pseudopojištění je tak netransparentní, že v něm údajně mizí desítky miliard korun, jak tvrdil ředitel IZIPu Jiří Paško ve Zdravotnických novinách.
Toky peněz jsou netransparentní a lékař i pacient jsou zcela vyřazeni z možnosti ovlivnění systému. To se nemělo stát. Pacient měl mít vždy možnost ovlivňovat tyto toky svých peněz! Jenže v našem systému financování je pacient zcela vyřazen z osobní odpovědnosti za proplacení zdravotní péče, ale tím je vyřazen i z odpovědnosti za svoje zdraví a z odpovědnosti za fungování zdravotní péče.
Lékař si nemůže určovat cenu svojí práce, a pokud je podhodnocena, má jen možnost, pracovat mimo zdravotnictví nebo jít pracovat do ciziny. Navíc není podstatné, co lékař umí, ale na co má papír. Ale i když má na to papír, neznamená to, že musí být za práci zaplacen. Praktický lékař je významně omezován v práci, a když přehlédne tato neustále se měnící omezení, hradí pacientovi zdravotní péči ze svého. Lékař je neustále omezován ve své práci, je nesvobodný léčit svého pacienta podle jeho potřeb a omezování svobody lékaře vede přímo k omezování jeho odpovědnosti za výsledek zdravotní péče. Toto nebezpečí naše politiky zatím nepálí.
Dostali jsme se do paradoxní situace, že čím více lékař zná, tím relativně méně je placen. Pokud je ochoten svého pacienta léčit podle nejlepšího svědomí, hrozí mu, že bude připlácet na zdravotní péči svých pacientů. Někteří nenapravitelní altruističtí lékaři hradí VZP i stovky tisíc korun ročně. Takže nakonec nejen pacient vstupující do ordinace je ekonomickým rizikem pro lékaře, ale i vzdělání lékaře se stává ekonomickým rizikem. Takže i vzdělávání lékařů je z tohoto hlediska problém.
Vzhledem k tomu, že naše zdravotní péče musí být prakticky zadarmo, lze naše skutečně soukromé lékaře pracující mimo systém veřejnoprávního pseudopojištění téměř spočítat na prstech dvou rukou. Všichni ostatní „soukromí“ lékaři jsou soukromí jen ve svých výdajích, ale nesvobodní ve svých příjmech. Jsou vlastně jen jakýmisi složitě proplácenými zaměstnanci zdravotních pojišťoven. Skutečně soukromý lékař má problém, že jeho pacient musí hradit kompletně zdravotní péči a nemá právo ze svého povinného zdravotního pseudopojištění tuto péči hradit. Takže není podstatné, co lékař umí, když prakticky nikdo z nás není ochoten za jeho práci zaplatit.
Tento systém veřejnoprávního pseudopojištění bez svobody lékaře léčit a bez osobní odpovědnosti pacienta za proplacení zdravotní péče je nepřirozený socialistický konstrukt, který ústí do nedostupnosti kvalitní zdravotní péče bez protekce nebo korupce. Proto tuto iluzi dostupnosti kvalitní zdravotní péče zadarmo odnesou především chudí mezi námi.
Tento proces dehumanizace zdravotnictví byl završen legislativní proměnou trpícího pacienta v poroučejícího klienta. Důsledkem je, že se pacient jako vyšetřovaný subjekt stal pouhým vyšetřovacím objektem, prostým objektem vytěžení. Nic víc. A to se nemělo nikdy stát. Nakonec jde o zvláštní paradox. Naši občané si toto honění po vytěžovacích vyšetřeních chválí a skutečné medicínské umění nejsou schopni docenit. Ano, to bolí. Nekvalitní lékař je ceněn jak pacientem, tak i VZP více, protože kvalitu lékaře můžeme ocenit jen v nižších nákladech na zdravotní péči, kterou hradíme ze svého přímo cash. A to je u nás nepřípustné.
Pokud bychom chtěli obnovit vztah mezi trpícím pacientem a pomáhajícím lékařem, aby pacient nebyl pro lékaře ekonomickým rizikem, ale přínosem, museli bychom ve zdravotnictví obnovit přirozené vztahy, svobodu lékaře léčit svého pacienta podle jeho potřeb, osobní odpovědnost pacienta za proplacení zdravotní péče a ekonomicky jej zainteresovat na spotřebě zdravotní péče. To vidím jako jedinou cestu skutečné nápravy vztahů ve zdravotní péči.
