Všichni zodpovědní politici o reformě zdravotnictví jen mluví, ale skutečnou reformu zdravotnictví neprovádějí. Co je tím skutečným klíčem pro reformu zdravotnictví?
Vnímám to tak, že dosavadní politické strany pečující o naše zdravotnictví zatím neudělaly nic pro systém zdravotnictví vstřícný pro lékaře a jejich pacienty. A to bez rozdílu, na které straně politického spektra stojí. Týká se to ODS, TOP 09 i ČSSD. Žádná strana, a ČSSD především, se nestarala o úsporné zdravotnictví jinou cestou než spořit na personálu jeho neadekvátním zaplacením. A žádná strana se nestarala o svobodu lékařů při léčení svých pacientů a ani o osobní odpovědnost pacienta za proplacení zdravotní péče. A to je ostuda především tzv. pravicových stran. Důsledky toho stále hrneme před sebou.
Jedním z důsledků neochoty našich politiků zaplatit své lékaře a své sestry je jejich systematický útěk z oboru nebo ekonomická emigrace, ke které se přidal totální rozvrat vzdělávání našich lékařů. Lékař šest let studuje medicínu, náročnému studiu převážně obětuje i svůj soukromý život, promuje, dostane titul, a z hlediska praktického není vůbec nic. Naprostá nula. Skutečné studium budoucího lékaře teprve začíná. A v Česku je toto studium v rozvalu. Nefunguje.
Neochota zaplatit své lékaře vedla k tomu, že lékaři ve svých ordinacích jeli na hranici přežití. Měli na vybranou: Zavřít svoji ordinaci, okrádat pojišťovny nebo emigrovat. Většina se přizpůsobila pod heslem z komunistické éry „Kdo nekrade, okrádá rodinu!“ S tímto postupem na hranici legality jsme se již vcelku vyrovnali.
Pauperizace lékařského stavu na jedné straně a našimi politiky podporované bezbřehé zneužívání zdravotní péče našimi pacienty mělo kromě ekonomických důsledků i důsledky morální. Pacient se stal pro naše lékaře ekonomickým rizikem místo toho, aby byl ekonomickým přínosem. Rozhazovačnost našich politiků a pacientů v této zemi nehradí stát, ale lékaři a sestry cestou „regulačních mechanismů“. Jak eufemisticky řečeno! Ale pacientům se to vrací v nedostatku empatie.
Uzavřu jen jednou větou. Snad již jen kromě našich politiků dnes všichni ví, že nezaplatíš = nemáš. V Česku se stále snažíme vyhánět své lékaře a sestry. Budoucnost? Zachraň se, kdo můžeš!
A ještě alespoň stručně k druhé bezpodmínečné premise kvalitního zdravotnictví. Tou je osobní odpovědnost pacienta za proplacení zdravotní péče. To, že levicové strany žijí svým sociálním inženýrstvím a vymýšlením nefungujících systémů, mne nepřekvapí. Je to jejich politický styl.
Ale to, že i tzv. pravicové strany žijí typickým socialistickým inženýrstvím a odmítají osobní odpovědnost pacienta za proplacení zdravotní péče, vnímám jako absurdní. Bez osobní odpovědnosti pacienta za proplacení zdravotní péče si vyrážíme základní kolík stabilizace našeho zdravotnictví, nepotřebujeme skutečné zdravotní pojišťovny, vystačíme si s netransparentními redistributorkami našich zdravotních daní, které jsou zjevně nejen potenciálně zdrojem ztrát našich peněz na naše zdraví, ale jsou i potenciálním zdrojem financování stran, politiků a jejich soudružských kumpánů, jak o tom mnozí z nás mluví již veřejně.
Při těchto slovech se vždy zdvihne vlna nenávistné kritiky a prázdných klišé proti mně. Zkusme o napsaném přemýšlet bez ideologických frází, zkusme hledat souvztažnosti v systému a budeme mít tu šanci dojít k tomu, že bez adekvátního zaplacení personálu a bez osobní odpovědnosti pacienta za proplacení zdravotní péče žádnou reformu zdravotnictví neuděláme.
Zbývá jen najít silnou politickou stranu, která si skutečnou reformu zdravotnictví začlení do svého programu.
Napsáno pro Tempus medicorum
