Vážený pane prezidente!

Urážíte všechny, kteří osobně znali zesnulého arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka, svým vysvětlováním Vašeho odmítnutí účasti na jeho pohřbu.

„Musím říci, že si velmi vážím svého dobrého vztahu s kardinálem Dukou. Takže můj vztah rozhodně není nenávist vůči katolické církvi, můj vztah je, když to řeknu velmi mírně, určitá pochybnost o radikalismu jednoho církevního preláta.“ (RESPEKT 13,24)

Osobní vzkaz pana kardinála Miloslava Vlka ze dne 18/2-2017: „Drazí bratři a drahé sestry, vážení přátelé, v těchto dnech se moje zdravotní situace vlivem chemoterapie velice zhoršila. Začalo krvácení z dvanácterníku do břišního prostoru. Děkuji vám všem, a každému osobně, všem věřícím Arcidiecéze pražské, za vlnu modliteb, přímluv, solidarity, která přivolává blízkost Boha v této situaci. Zvláštním způsobem jsem vděčen svému spolubratru kardinálu Dukovi za jeho návštěvu a bratrské povzbuzení ve chvíli utrpení. Díky neobyčejné péči lékařů a lékařské vědě, díky všem vašim modlitbám je mi v současné době lépe, bolesti nepociťuji, přesto lékaři vidí moji situaci jako velmi vážnou a vyzývají k trpělivosti. Váš kardinál Miloslav Vlk.“ Zemřel 25/3-2017.

Život se s panem kardinálem Miloslavem Vlkem nemazlil, ale Bůh si ho vedl tak, aby nám mohl být vzorem. Do života vstoupil jako nemanželské dítě, což v té době byl těžký handicap pro člověka. Jeho maminka se pak vdala, ale její muž již nikdy malého Mílu nepřijal za svého. A tak Míla prožil své dětství plné ústrků.

Maturoval na gymnasiu v roce 1952, v době rozmachu komunistické moci. Vysokoškolské studium mu nebylo umožněno a tak pracoval jako dělník. Po vojenské službě a v době částečného politického uvolnění byl přijat na filosofickou fakultu University Karlovy v Praze na obor archivnictví. Po zakončení studií pracoval na různých místech jako archivář.

V šedesátých letech minulého století došlo k uvolnění komunistického teroru a řadě katolických chlapců se podařilo přes nejrůznější překážky dostat do Cyrilometodějského teologického semináře v Litoměřicích, kam byl komunisty přestěhován z Prahy. Miloslav Vlk byl mezi nimi.

Jako jihočeský chlapec byl vysvěcen ke kněžské službě v roce 1968 biskupem Josefem Hlouchem, který po osmnácti letech pronásledování se směl opět vrátit do svojí diecéze. Miloslav Vlk pracoval krátce jako sekretář biskupa Hloucha.

Pak se znelíbil komunistům, protože díky své prostotě a skromnosti měl velký vliv na ovečky Ježíše Krista a komunisti donutili biskupa Hloucha, aby poslal věrného následovníka Spasitele do šumavské obce, ve které původně věřící obyvatelstvo bylo vyhnáno ze svých domovů a nahrazeno cizí naplaveninou z celé republiky.

Po sedmnácti měsících byl donucen jít do Rožmitálu pod Třemšínem, kde mu byl po několika měsících úspěšné služby odňat komunistický „státní souhlas“, bez kterého nesměl veřejně fungovat jako kněz. Sloužit mši směl jen v soukromí pro sebe.

Miloslav Vlk šel do Prahy, kde mu komunisti dovolili umývat výkladní skříně. Jenže on byl služebník Ježíše Krista a věřící si jej brzo našli. Tajná policie brzy zjistila, že i při umývání oken zpovídal a dokonce se odvážil v ilegalitě sloužit mši svatou pro své známé.

Na počátku roku 1989 mu komunisti navrátili „státní souhlas“ a směl opět pracovat v zapadlých šumavských vískách, kterých vystřídal celou řadu. I při těchto krátkých pobytech získával nové věřící pro Ježíše Krista.

Již na počátku roku 1990 byl jmenován biskupem českobudějovické diecéze a o rok později se s ním Jihočeši museli rozloučit, protože byl jmenován nástupcem bezpochyby svatého kardinála Tomáše Františka jako pražský arcibiskup a primas český. Miloslav Vlk byl muž na svém místě, který zcela českou rozervanou a zdecimovanou církev znovu stavěl na nohy.

Tímto aktem byl donucen fungovat též jako politik. V této roli ve střetu s naší polistopadovou politikou se nedokázal prosadit. Naši politici byli diametrálně jiní než věrní služebníci lidu a Ježíše Krista, a tak Miloslav Vlk zažil nové ústrky a omezování svojí služby jako před Listopadem. Jeho nástupce Dominik Duka prokázal, že s vlky výt dokáže.

Někteří komunisti až do záhrobí nedokáží odpustit druhému člověku jinakost, že svým svatým životem jim nastavoval zrcadlo, které oni odmítají, protože oni jsou ti nedokonalejší a nejchytřejší na světě. Mne to nepřekvapuje. Mnohý z nás, když spadne do bláta, se snaží podrazit nohu tomu, který je dosud čistý.

Čest památce Miloslava Vlka! A pokud někdo mu odmítá vzdát čest, to není naše ubohost. Moto života zemřelého kardinála Miloslava Vlka bylo „Aby všichni jedno byli“!