„Kam se ztratil bůh“, ptá se Štefan Hríb tří pozoruhodných kněží, Marka Orko Váchy, Karla Satoria a Tomáše Halíka. Je dobře, že se bůh ztrácí? Ano! Hledáme Ježíšova Boha, Stvořitele, Spasitele a Obnovitele.
„Ty jedna vlastizrádná židovsko-americká sluníčkářská velesvině“ je hláška v dopisech Tomáši Halíkovi. Pochyboval jsem, že ďábel existuje. Tato hláška je však nelidská. Je přímo ďábelská. A tak začínám o své nedůvěře v ďábla pochybovat.
Čím se provinil Tomáš Halík? Bezpochyby tím, že je kněz, že je vzdělaný kněz, že není ideolog, že poctivě hledá Pravdu, že poctivě hledá Boha, že má úctu ke každému člověku, že si ho ve světě považují a oceňují, že je rebelant proti neupřímnosti a lži, že vede poctivý dialog o tom, jak vidí Boha, člověka a svět.
Provinil se tím, že studuje islám, že je schopen vidět jeho přednosti i nedostatky, že hovoří s váženými muslimskými teology, že řekl, že je jen jeden Bůh, stejný Bůh pro Židy, křesťany i muslimy, kterého společně s ateisty hledáme. Křesťanství má výhodu v tom, že si prošlo kritikou osvícenství a hledá soužití v sekulární společnosti.
Provinil se tím, že vidí člověka, jaký je, bez jakýchkoliv ideologických příkras. Vnímá bolesti homosexuála poctivě hledajícího svůj vztah k Bohu, vnímá bolesti exkomunikovaného (vyloučeného z komunia) rozvedeného člověka poctivě hledajícího svůj vztah k Bohu a snaží se je pochopit a rozumět jim v duchu Boží Lásky, Božího milosrdenství, v duchu Ježíše Krista.
Provinil se tím, že je ochoten sloužit ztraceným a hledajícím ovcím, kterým dnešní Církev pomocnou ruku moc nepodává. Nepohrdá jimi a sklání se k jejich bolestem. Ano, chybí mu úcta k lidem povrchně věřícím, kteří si žijí ve svém ghetu uzavřeni světu a tím i uzavřeni lásce Boží. Váží si jich jako lidí, ale neváží si jejich povrchnosti.
Provinil se tím, že si váží rebelů proti zkostnatělým názorům. Prvním takovým rebelem byl Ježíš z Nazaretu a Jeho následovníků byla řada. Byli s Ježíšem ukřižováni, upáleni či jinak vyvražďováni. Byli i z Církve vyobcováni. A jsou vyháněni dodnes! Kolik svatořečených bylo nejdříve Církví pronásledováno! A papež František, ale i Tomáš Halík, v tomto hledání Pravdy Ježíše následují. Staví úctu k Bohu a člověku nad prázdné fráze.
Každému výjimečnému člověku se dostává pohrdání. Vzpomeňme jen na pohrdání Ježíšem z Nazaretu. Nevzdělanci rádi pohrdají člověkem vzdělaným a moudrým. Čím více je převyšuje, tím více s ním pohrdají a nenávidí ho. A také vymýšlejí pro něho dehonestující nálepky.
A tak se stal Tomáš Halík „vlastizrádným vítačem“. Proč? Protože rozlišuje lidi v nouzi, kterým je nutné i podle našich zákonů pomáhat, kteří utíkají před islámským běsněním ve svých zemích, od imigrantů, kteří sem spějí za lepším bydlem. Protože díky svému vzdělání rozlišuje mírumilovný islám od džihádu. Ti z nás, kteří nedokážou rozlišit azylanty od imigrantů a šíří jen destruktivní strach, mu nadávají nejvíce. Ježíšovu úctu k druhému člověku neznají. Papeže Františka, Tomáše Halíka a mnohé další označují nálepkou „antikrist“. Není to ďábelské ocenění?
Mistr Eckhart prý řekl: „Vnější člověk má vnějšího Boha, vnitřní člověk má vnitřního Boha“. Povrchní člověk se spokojí s ikonou. Hluboký člověk hledá Boha ve svém nitru skrze poznání sebe a druhého člověka. Psycholog Gordon Allport rozlišoval spiritualitu extrinzivní, vnějškovou, nabiflovanou, opřenou o zákazy a příkazy, servilní vůči světské moci a intrinzivní, vnitřní, která je bytostnou součástí člověka hledajícího Pravdu. První trpí někdy až falešnou jistotou. Druhá se opírá o neustálou nejistotu a hledání, nacházení a objevování stále nového.
Muslimové prý ohrožují evropské křesťany, křesťanskou společnost. Kde vidíš v Evropě křesťanskou společnost? Vždyť jde o sekulární společnost, poněkud rozmařilou a hédonistickou, která s láskyplnou obětí Ježíše z Nazaretu nechce mít nic společného. Křesťané jsou v diaspoře jak Židé po Židovské válce na konci prvního století.
Poctivě věřící křesťan, který následuje Ježíše Krista, se muslima nemůže bát. Modlí se ke stejnému Bohu, i když mají o Něm rozličné představy. Ale ani představa o Bohu jednoho křesťana není totožná s představou druhého křesťana. Všichni hledáme Boha. Stejného Boha. Jsme vlastně bratři, protože dle Ježíše z Nazaretu je naším společným Otcem.
Tomáš Halík bývá prezentován jako „vítač džihádistických vrahů“, ale už málo kdo ví, že vedl s muslimskými teology dialog a vedl je ke kritickému studování Koránu. Křesťané mají jistý náskok díky době osvícenství, ve které kritické studium Bible započalo.
Také málokdo ví, že některé prvky náboženské praxe byly převzaty od muslimů. Z minaretů se pětkrát denně ozývá volání a muslimové poklekají k modlitbě. Z tohoto podnětu svatý František z Assisi zavedl klekání. Z křesťanských kostelů se třikrát denně ozývalo zvonění vyzývající lidi k modlitbě Anděl Páně. I modlitba růžence má svůj původ v muslimské tradici opakované modlitby s přebíráním korálků. A muslimové to mají od buddhistů a ti od hinduistů…
My se jen musíme naučit rozeznávat azylanty pronásledované svými spolubratry a nabídnout jim podle mezinárodního práva pomoc, a odlišit je od vražedných džihádistů. Tak se děje v západní Evropě. A dokonce někde křesťanské kostely používají i muslimové střídavě s křesťany ke svým bohoslužbám.
A co nás děsí v Evropě? Že vymíráme? Že neplníme Boží příkaz „Milujte se a množte se“? Že se podle Božího příkazu muslimové a cikáni řídí a množí se? Za tyto změny počtů nemohou ani cikáni ani muslimové! Za to si můžeme sami. Tak prostě vymřeme a oni nás tady nahradí. Nahradí nás s kulturou, které je učíme. Je to kultura bratrské pomoci nebo kultura vyhánění? Aha, toho se bojíme!
Ale to už jsem se hodně odchýlil od Tomáše Halíka. Ten ještě uvádí, že v naší postkomunistické době se příliš snadno vzdáváme svých svobod a odpovědnosti, že chceme, aby vše řešil stát za nás. To je vážný problém, který vede i naši politiku na scestí. A kdo si to u nás uvědomuje? Strany utíkají od toho problému k povrchnímu populismu. Tím je ohrožena naše svoboda a demokracie. Zajímáme se o to?
