Křesťana většinou vnímáme jako svatouška, který se přetvařuje, předvádí nám svoji svatost, jsa obtěžkán hříchy víc, než kdokoliv z nás. Jenže to není křesťan, to není následovník Ježíše Krista!
To je falešný obraz křesťana odvozovaný snad z označení „Svatá Církev“ a „Svatý Otec“, což nemá nic společného s bezhříšností. Ta „svatost“ je jen označením úřadu. Církev se však skládá z lidí, kteří rozhodně nejsou bez hříchu. I „svatý“ člověk sedmkrát za den zhřeší. Možná i více. Bezhříšnost není znamením křesťana. Co tedy?
Křesťan vedený Ježíšem Kristem je vyzýván k tomu, aby si uvědomoval svoje provinění vůči Bohu, druhému člověku a Boží přírodě. A dobrý křesťan dobře ví, jak je to těžké, jak snáze vidíme třísku v oku svého bratra než trám, který leží v našem oku.
Nevidět svoje hříchy, ale vidět hříchy toho druhého, to je nám přirozené, to je obranný mechanismus našeho duševního zdraví. Ale tento obranný mechanismus je také naším rizikem, je zdrojem konfliktů, zdrojem krutého násilí, zdrojem válek.
Proto Ježíš Kristus vybízí k uvědomění si našich hříchů a prohřešků, které nepoznané, nesdělené a neodpuštěné jsou rizikem pro nás a naši společnost. A zřeknutí se těchto hříchů je podstatou zpovědi neboli svátosti smíření.
Naše dnešní společnost se skládá ze sebevědomých lidí, kteří odmítají svoji hříšnost, kteří svoje hříchy považují za normální a přirozené, se kterými není nutné se vypořádat. Všimněme si nadutosti našich vrcholných politických představitelů, kteří nedokáží přiznat svoje chyby a neumí říci: Promiň! Ano, to je pro naši společnost nebezpečné. Takový nebyl Václav Havel, ale takoví jsou jeho nástupci.
Hřích zatemňuje naše myšlení, chce být zakrýván a chce zůstat neodhalený. Hřích se tak stává rizikem našich konfliktů, poškozuje nás samotné i naši společnost. Je rizikem pro naši svobodu. U vrcholných politiků je rizikem svobody našich občanů.
Proto skutečný křesťan, následovník Ježíše Krista, si uvědomuje svoji hříšnost, lituje svých hříchů a vyznává je ve zpovědnici, aby byly anulovány. Je vyzýván, aby své hříchy a prohřešky poznal a dokázal se za ně omluvit. Smíření je jediná cesta pokoje a míru.
Blíží se postní doba, která přímo vybízí k poznání svých chyb a snaze po jejich nápravě v zrcadle velikonoční oběti Ježíše Krista. Nakonec nemusíme být katolíci, abychom tuto výzvu k vlastní obnově přijali za svou.
