Od druhé půle devadesátých let si kladu otázku, co špatného se děje v našem zdravotnictví, když lékaři místo svojí práce suplují úředníky pojišťoven a ministerstva.
Základem medicínského umění od nepaměti je důvěra mezi lékařem a pacientem. Pacient svému lékaři sděluje své obtíže, jak je sám vnímá. A lékař využívaje svého vzdělání v oblasti medicíny, filosofie, náboženství a veškerého vědění, které je schopen obsáhnout, se snaží pacientovi pomoci.
Bez vzájemné důvěry medicínské umění nefunguje. Proto součástí tohoto vztahu je bezpodmínečně mravní úroveň lékaře i pacienta. Kvalitní morální vztah předpokládá vzájemnou úctu v rámci přirozených vztahů a svobodu lékaře i svobodu pacienta.
My jsme se naučili vysmívat „pravdoláskovcům“, zrelativizovali jsme pravdu, pravda neexistuje, protože každý má svoji pravdu, a vysmáli jsme se úctě k druhému člověku. To narušuje vztahy mezi lidmi i medicínské umění.
Navíc lékaři ztrácí svobodu léčit, pojišťovny brání lékařům léčit pacienty podle jejich potřeb, a pacient ztrácí svoji svobodu svým absolutním nezájmem, co se s jeho penězi, které zaplatil formou zdravotní daně, ve skutečnosti děje. A tak chce čerpat zdravotní péči nikoliv podle svých potřeb, ale podle svých často absurdních přání. Vždyť pacient tu zdravotní péči ve skutečnosti neplatí. Proč by ji tedy nemohl čerpat, když si na ni platí.
V našem systému veřejnoprávního pseudopojištění jsou ve skutečnosti lékař i pacient vyloučeni z možnosti ovlivnění systému. Pacient musí zaplatit zdravotní daň, má iluzi, že si může vybrat zdravotní pojišťovnu (které se ve skutečnosti ze zákona nesmí lišit ve svých pojistných programech), žije iluzí, že zdravotní péči v jakémkoliv rozsahu musí dostat, a žije iluzí, že kvalitní, dostupná zdravotní péče může být zadarmo.
Lékař se v tomto systému stává dělníkem plnícím nejrůznější stále se měnící podmínky vymýšlené úředníky ministerstva a pojišťoven. A žije pod neustálou hrozbou pokut při nesplnění těchto často absurdních podmínek.
Co tedy musí respektovat skutečná reforma zdravotnictví? Svobodu lékaře léčit svého pacienta podle jeho potřeb a odpovědnost pacienta za proplacení zdravotní péče. To jsou důležité samozřejmé klíče fungování zdravotnictví. Bohužel oboje nám zatím nehrozí v postkomunistické době, ve které chybí skutečná pravicová politika a je strach z přirozených vztahů a z občanské svobody.
