Pár laických slov (bez studia teologie) jen pro apoštoly křesťanských církví bez rozdílu konfese.
Všichni víme, že bez přijetí konzervativních hodnot jako je úcta k pravdě, úcta a důvěra k druhému člověku, úcta ke spravedlnosti, úcta k lidské svobodě…, ke kterým nás vybízel Ježíš Kristus před dvěma tisíci lety, valí se naše společnost samospádem do své nicoty.
Co s tím? Jak nabídnout naší společnosti konzervativní hodnoty, když majorita odmítá víru v Ježíše Krista a když máme zkušenost, že přijetí těchto hodnot bez autority Boha není možné?
Tradiční předávání a udržování víry v Boha se od nepaměti ve všech náboženstvích děje neustálým opakováním určitých modliteb a myšlenek. Sjednocuje to společenství, ale z druhé strany může docházet k ideologickým omezením, která vedou až k militantním projevům. Takto sice lze šířit víru v Boha i se zbraní v ruce, ale tento způsob tradice mi připomíná jen zevní nátěr bez skutečné proměny vnitřní. Je to taková asanace na oko. Dům je na pohled krásný, ale nadále se zevnitř rozpadá.
Mnozí apoštolové křesťanských církví se spokojují s takovýmto tradováním víry v Boha, a to je málo ve společnosti, která ztratila dominanci víry v Boha, ztratila majoritu věřících. Je zjevně nutné tradovat úsilí o osobní vztah člověka s Bohem. Jenže ten začíná osobním, svobodným rozhodnutím člověka pro důvěru Bohu. Toto tradování Boha, zjevně typické pro prvotní křesťanskou církev, jakoby dnes bylo naprosto solitérní záležitostí.
U nevěřícího člověka je neefektivní začít seznamováním se s bazálními články víry, protože je odvrhne dřív než o nich začne přemýšlet. Nevěřícímu by měla být nabídnuta otázka: Je Bůh či není Bůh? A nabídnutí dvou logicky rovnocenných odpovědí: Důvěry Bohu a popření Boha. Obě jsou plnohodnotné, ale s různými dopady pro společnost. Obě vycházejí z hledání odpovědi na fenomén Boží existence. A důkaz Boží existence v pravém slova smyslu, stejně jako důkaz Jeho neexistence, nemáme. Každý důkaz je výhradně osobní a nesdělitelný.
Sebelepší logické myšlení, sebelepší filosofická konstrukce i sebelepší úsilí apoštola Ježíše Krista nás mohou přivést jen k možnosti Boží existence, ale ten skok do neznáma pomocí teologie musí každý provést sám osobně. I když se jej snaží Kristův apoštol vést. Pak teprve může člověk přijmout důvěru v Boha odpouštějícího a milujícího.
Toto vnímám jako jedinou racionální cestu přijetí důvěry v Boha bez rizika, že by se mohlo náboženské vzdělání stát hrází neproniknutelnou pro Boží Slovo, bez rizika, že pod překrásnou náboženskou fasádou se může dům nadále rozpadat vnitřní vlhkostí.
A nezapomínejme, že skutečná důvěra v Boha, skutečné obrácení se k Bohu je Boží dar. Já mohu přivést člověka k otázkám po Bohu, ale on sám musí mít odvahu skoku do důvěry Bohu. A ta odvaha je ten Boží dar.
Pokud chce apoštol Ježíše Krista sloužit Bohu, musí sám mít osobní vztah k Bohu a ctít pravdu, lásku, svobodu svoji i druhého člověka a usilovat o spravedlnost. Hlavně tu pravdu k sobě, k Bohu i k druhému člověku.
