Pokud chceme být ve stáří spokojení a šťastní, musíme se na tuto etapu života připravovat celý život. Nejde jen o známou tezi „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš!“
Musíme usilovat o harmonizaci naše života v jeho plnosti. Nejen v oblasti tělesné a duševní. Člověk je také tvor společenský a žije v nejrůznějších vzájemných vztazích. Kromě vztahů horizontálních má potřebu vztahu vertikálního, potřebu spirituality.
Člověk vychází z rodinné výchovy do určité míry deformován a další deformace utrží během svého života. Proto musí své deformity korigovat neustálým studiem, hledáním a poznáváním. Musí usilovat nejen o své zdraví tělesné, ale i duševní. Musí se naučit naplnit svůj život nejrůznějšími aktivitami.
Protože je člověk tvor sociální, potřebuje kolem sebe společnost, která jej vychovává a pomáhá mu korigovat jeho deformace. Člověk se musí učit žít s ostatními lidmi, v rodině, ve škole, v práci, ve společnosti. Musí poznat a pochopit starou pravdu: „Jak chceš, aby se lidi chovali k tobě, tak se chovej ty k nim!“
Člověk je také tvor náboženský. A je to právě náboženství, které může člověku pomáhat v rozvoji jeho vztahů k sobě, k lidem ve svém okolí, ke zvířatům i k celé přírodě. Proto je velmi prospěšné pro pozdější spokojené stáří, pokud se člověk během celého života učí hledání svého vztahu k Bohu, věnuje se pravidelnému čtení Písma a rozjímání nad ním.
Pokud připustíme, že Bůh je Pravda, Láska, Svoboda a Spravedlnost, a že člověk, pokud chce být šťastný, musí se přibližovat svému Stvořiteli, musí usilovat o to, aby se stal obrazem svého Stvořitele. To je pro člověka velká výzva a práce na celý život. Úsilí o pravdivost, o láskyplné vztahy s uměním odpuštění, úcta ke svému Stvořiteli, úcta k sobě, úcta ke svým nejbližším i vzdálenějším a uvědomění si potřeby svobody pro sebe i pro bližního jsou základem dobrého života i dobrého stáří.
V dnešní postmoderní době je typické pohrdání pravdou, relativizování pravdy, každý má svoji pravdu a často se staví lež na roveň pravdě. Svobodu slova někteří z nás považují za svobodu lhát. Ale to je cesta k vzájemnému nepřátelství a konci naší civilizace. Pro vytvoření dobrých vztahů je úcta k pravdě nezbytná. Pokud jednou svému příteli zalžeš, většinou jej ztrácíš navždy. Proto tomu, koho si vážíš a od kterého chceš, aby si tě vážil, nemůžeš lhát.
Nejde jen o pravdu vůči Bohu, nejde jen o otevřenost vůči Bohu, abychom se dobře prokousali nejrůznějšími deformitami v našem životě, ale díky Boží morálce předané člověku na hoře Sinai v Desateru, se můžeme měnit k lepšímu. Snaha o empatii k Bohu vede k empatii vůči člověku, ale i zvířatům a celé přírodě. Snažíme se vidět vše kolem sebe prismatem pohledu Stvořitele.
Mnozí se snaží udržet si svůj životní prostor slovní či brachiální agresí. Ale stačí si uvědomit, jak jednal Ježíš Kristus, když byl Pilátem souzen. Na nejrůznější urážky mlčel. A člověk má možnost si uvědomit, že ku příkladu v manželském konfliktu má cenu mlčet a nepřilévat svým bojem o svoji pravdu nenávist do manželského ohně.
A tak je to celý život. Postupně se učíme ovládat svoji agresivitu, učíme se trpělivosti, učíme se dělat radost druhému člověku. A zpočátku není až tak podstatné, zda to děláme ze svojí nezištnosti nebo z vypočítavosti. Vztahy stavěné na nezištnosti, v lásce k druhému člověku, jsou trvanlivější.
Lásku člověk potřebuje v každém věku. Nejdůležitější je prožití nezištné lásky záhy po narození. Ta umožňuje rozvinutí našich dobrých vztahů s okolním světem. Komu se nedostane nezištné lásky v kojeneckém věku, má v budoucnu problémy ve společnosti. Potřebujeme nezištnou lásku od svých rodičů v dětství, potřebujeme jejich doprovod do společnosti. Pak jsme schopni si uvědomit, jakého člověka potřebujeme pro život a jakého vlastně máme hledat, abychom nezištnou lásku, které nás naučili naši rodiče, jsme byli schopni předávat do dalších generací.
V dospělosti potřebujeme nejen nezištného partnera pro život, ale i nezištné přátele a lidi, kteří jsou ochotni si vzájemně pomáhat, kteří nás nebudou jen nepřátelsky odírat, ale se kterými si budeme vzájemně sloužit. Každý slouží druhému svou prací, pro kterou se vzdělával. A my bychom také měli respektovat, že „každý dělník je hoden své mzdy“.
Pokud chce být člověk šťastný, měl by rozpoznat v sobě dary Boží, rozvíjet je a učinit je předmětem služby druhému. Čím více se nám podaří poznat naše vlohy, tím více se staneme přínosnými pro společnost. Ale i pro sebe samé, protože úspěšné naplňování našich dovedností nás naplňuje radostí a spokojeností.
Laskavou péči potřebujeme i ve stáří, když už potřebujeme ochranu před agresivní společností, laskavou péči, která nám umožní žít v důstojnosti, která nám umožní rozjímat o duchovních věcech a připravovat se na cestu k Bohu v závěru svého života.
Každý člověk potřebuje svobodu, i když si to neuvědomuje. Je chybou, pokud naše děti nemají dost svobody k poznávání života. Naše děti nezlobí, ale osahávají si hranice, kam až je pustíme. Potřebují svobodu ke svému rozvoji. Bohužel, dnes je svoboda zaměňována s nekázní, což poškozuje naše budoucí vztahy a našim dětem problematizuje jejich vstup do života.
Můžeme být rodiči vedeni ke vzdělání, ale pro školu bychom se měli rozhodnout sami. Pro životního partnera se musíme rozhodnout také svobodně. Pro svoji práci a jakoukoliv aktivitu se také musíme rozhodnout sami, svobodně. A tento pocit svobody si potřebujeme zachovat i ve stáří pro potřebu naší osobní důstojnosti.
Každý člověk potřebuje být vychováván k přirozené spravedlnosti, že za zlo můžeme očekávat zlo a že za dobro bychom měli být odměněni dobrem. Ne vždy to takto funguje. Ale v naší komunitě rodinné a přátelské by to tak mělo být. Ke spravedlnosti bychom měli být vychováváni ve škole. A potřeba spravedlnosti je i v produktivním věku, i když se jí občas nedočkáme. A stejnětak potřebu spravedlnosti má i starší člověk. Potřebuje více empatie.
Člověk právě ve své opravdovosti, ve své lásce, ve své svobodě a touze po spravedlnosti je obrazem Božím. Proto pro starého člověka je tak důležitá duchovní příprava od dětství přes produktivní věk až do stáří. Proto i každý starší člověk má potřebu být sám, aby si mohl utvářet svůj vztah ke svému Stvořiteli a skrze Boha kultivoval svůj vztah ke svému okolí.
Pro spokojené stáří je důležité i zdraví. V postmoderní době máme téměř všichni falešný pocit, že naše zdraví je věcí státu. Naše zdraví je určeno mnoha faktory, které zčásti ovlivnit nedokážeme, ale také faktory, které máme ve svých rukou. A tak záleží hodně na nás samotných, jak dlouho a v jaké kvalitě budeme žít.
Samozřejmě je i rozdílný náš vztah ke zdravotním obtížím. Někdo je snáší dobře a jiný se pod každým zdravotním náporem hned hroutí. Tak potkáme člověka bez nohy, který se cítí zdráv a spokojený, a oproti tomu člověka, který při rýmičce se cítí na smrt nemocný. Pocit našeho zdraví se odvíjí od naší vstřícnosti ke svému okolí, od umění si užívat života a od podpoření hojivých mechanismů v nás. Stimulace hojivých procesů v nás se odvíjí od spokojenosti našeho těla v životě, že se našemu tělu líbí žít.
Při této příležitosti je dobré si uvědomit význam sexuality pro člověka. Při sexuální aktivitě dochází k harmonizaci neurovegetativního nervstva a komplexní stabilizaci člověka. Toto je vhodné si zachovat i do vyššího věku. Samozřejmě, to co může mladý člověk několikrát denně, to může starý jen několikrát do roka. Ale o to víc je pak cenná ta celková stabilizace.
Z tohoto hlediska pak klasická katolická morální teologie není příznivá pro konzumaci Božích darů, jako je erotika a sex. Proto se dostává do konfliktu s přírodou v nás stvořenou Stvořitelem. Tím dochází k intrapersonálnímu konfliktu, který může být příčinou nemocí. Člověk není harmonický ve svém celku, když obsah našeho ducha se dostává do konfliktu s naším tělem. A tělo si prosazuje své. Malé dítě, když má jít ráno do školy a má nějaký konflikt, bolí ho bříško. A maminka místo toho, aby ho mohla doprovodit do školy, musí ho doprovodit k lékaři. Podobné mechanismy fungují i u dospělého člověka.
Dlouhověkosti dosáhneme jen tak, že žijeme až do stáří. Ale stáří je úžasný čas. Člověk má šanci se zamýšlet nad svým životem a konečně pochopit svoje životní epizody, pochopit příčiny úspěchů i neúspěchů. Člověk má možnost se srovnat s nejrůznějšími zraněními, vyrovnat se s Bohem, s druhými a celým světem. Je to také čas ctností. Učí se pokoře, vděčnosti a trpělivosti. Svoje celoživotní poznání může předávat jen tehdy, pokud posluchač poslouchá. A to vše ústí do moudrosti stáří, kterou bychom nemuseli tak snadno pohrdat.
Úkolem staršího člověka je hledání harmonie, klade si otázky po smyslu života a vůbec otázky konce našeho života. Starý člověk vnímá blížící se konec svého života a klade si otázky, co je po smrti. Jenže nemůže objevit nic víc, než „uvidíš, co oko nevidělo, uslyšíš, co ucho neslyšelo…“ A tak při završení svého duchovního života, ve své touze po sjednocení se Stvořitelem může dosáhnout poznání Tomáše Halíka „Chci, abys byl…“ nebo říct se svatým Janem Pavlem „Pane, přijmi mého ducha do svých rukou!“
A jaké jsou úkoly pro okolí starého člověka? Uvědomit si jeho hodnoty, dbát na zachování jeho důstojnosti, zachování si úcty k němu přes veškeré zdravotní handicapy, odpouštět mu jeho prohřešky a podpořit ho, pokud chce v posledních dnech ještě něco udělat. A svoji úvahu si dovolím zakončit slovy Michaela Wrighta: „Nejdůležitější je věnovat staršímu člověku svůj čas a naslouchat mu.“
………………………………………………….
Semestrální práce je postavena na osobních zkušenostech autora, na přednášce Mgr. Věry Suchomelové dne 6/1-2017 na TF JčU a na literatuře:
Věra Suchomelová: Senioři a spiritualita, duchovní potřeby v každodenním životě (Návrat domů, Praha 2016 - ISBN978-80-7255-361-7)
Michael Wright: Dobro pro duši? Duchovní dimenze hospicové a paliativní péče (Brno: Společnost pro odbornou literaturu -2007 – ISBM 978-80-87029-25-1)
Jiří Šimek: Vážený pane profesore…(Zdeněk Susa,Středokluky 2016 –ISBN 978-80-88084-09-9
