Rok se s rokem sešel a za pět dní je tu Štědrý den. Vánoce. Svátky klidu, lásky a chvil s rodinou. Nebo ne?
Mají to být svátky klidu, lásky a radost. Mnozí z nás to vidí v poslední době každou chvíli a na každém rohu. Stres, troubení, přebíhání silnice, lidi bezdůvodně se hádající v obchodních domech a nejen v nich. Pro mě osobně to každoročně byly chvíle, na které jsem se těšila, že si konečně v krátkém čase užiju celou svoji i širokou rodinu. Příslušníky jsem vítala v den dovolené vzkazem položeným na stole (když jsem nebyla doma) - "Začínají nám Vánoce, těším se na Tebe, miluju tě."
Kéž by to tak bylo i v letošním roce, který je ale jiný. K Mikuláši jsem dostala zánět slepého střeva, s kterým šly ruku v ruce další a další komplikace. Od potíží zdravotních i přes zlomeninu srdečního svalu. Po operaci.
Člověk je tvor omylný a ve svém životě dělá spoustu chyb. Jejich důsledky si kolikrát uvědomí brzy, ale ty skutečné důsledky až mnohem později. Až už je pozdě. A dostane tak nejtvrdší školu života, o jaké snad ani neslyšel. Udělala jsem ve svém životě za poslední čtyři roky strašně moc chyb. Víc než kdokoli z Vás. A uvědomila jsem si to příliš pozdě. Člověk nevezme zpátky čas, ale poučit se může vždy. Slova většinou lžou, skutky mluví pravdu. I z důvodů mé omylnosti a nečestného chování v minulosti letos nemám koho vítat vzkazem.
A mozek, ten podrazák, v kooperaci se srdcem začne v takových chvílích dělat věci, které se nedělají. Přitomínat a vytahovat z šedé kůry mozkové ty nejniternější vzpomínky, o nichž člověk už ani neví. Najednou pouhé slovo, název města, pohled na určitou věc má svůj příběh. Kroměříž, kašna, usušená kytička na okně, tvaroh s medem a banánem, Čáry paní Láryfáry, obchodní centrum, hrnek se sovami, vzkaz založený v diáři, piňa colada a letmý dotek (Dobrý večer pane, čekáte na někoho?), sýrový talíř, mluvící plyšové dítě, Khira, Sára, Max, Sonne, jóga, společný stromeček, papuče ve tvaru dinosauřích nohou, srdce na krk, Kitler, Inferno, ... Slátanina slov? A pro mě tak hluboký význam a vzpomínky. Vzpomínky, které se staly nožem. Večery jdoucí ruku v ruce se smutkem, papírovými kapesníčky a vzpomínka na film Román pro ženy - vzkazy v metru.
City nejsou ubrečené oči, aby šly zatřít make upem.
Největší škola života a člověk přemýšlí, k čemu je? K čemu je, když se oblíbené svátky, které jsem vždy dělala pohádkovými, staly noční můrou. Člověk chce usnout a probudit se z toho zlého snu, ale nejde to. Lepším člověkem jsem se stala kvůli sobě, ale co by jeden dal za to, aby mohl cestovat v čase? Ale nejde to.
Potom se člověk může buď vzdát, nebo zabojovat.
Ale já už na tahu nejsem.
Proto Vás prosím, nezapomínejte, ale bojujte. Dávejte další šance. Žijte. Nehrejte si na Rafaela, když prostě a jednoduše milujete.
Přeji Vám všem krásné Vánoce a nikdy nepřestávejte věřit... třeba v sílu tří písmen VSL.
