Někdy člověk potřebuje podporu. Je to přirozené?

Každý se někdy dostal do situace, kdy neviděl slunce a sváděl to na mraky. A přitom stačil někdo, kdo tím prstem ukázal, kterým směrem se dívat...

V životě člověka občas nastávají chvíle, kdy potřebuje podporu. Podporu okolí, podporu rodiny, známých, uvítá třeba i cizí lidi. Prostě zájem. Pocit, že i když teď vidí svět černě, nemusí to tak být, prostože existují bytosti, které nám ukážou světlo, když ho nevidíme, když mám před očima tmu, nebo ji prostě a jednoduše vidět nechceme. Může se jednat o zdánlivé maličkosti, od špatného dne v práci, přes nepovedenou zkoušku, až po těžší kalibr, kterým může být výpověď, finanční potíže, až po ty nejhorší, kterými jsou ztráty blízkých, kamarádů, partnera, nebo nemoc.

V takových situacích člověk těžko vidí nějaké světlo, nějakou radost, nějaký smích, i když ho má přímo na dosah, slyší ho, vidí, ale reaguje, jako by to tak nebylo! Je to přirozené, někdy prostě nevidíme, že něco nějak je. Vidět nechceme.

Také jsem se dostala do takové situace, kdy to světlo prostě nějak nevidím. A jsem mile překvapena, kolik zdánlivě cizích lidí tu na mě čeká s otevřenou náručí a nataženou rukou na pomoc. Je tolik možností!

"Cože, trápí Tě něco? Tak na sebe něco hoď a pojedeme do kina, nebudeš nad tím přemýšlet!"

"Hele, zlato, takhle ne, o víkendu přijedeme a dovezeme Ti dárky k narozeninám, chceme Tě vidět, chybíš nám."

"Tak to ne, žádný smutek, okamžitě mi napiš, jak máš rozplánovanou práci. I v té písničce se zpívá - dělání, dělání, všechny smutky zahání..." (Taky Vám to teď zní v uších?)

Až po jednoduchou otázku: "Můžu Ti být nápomocen, jsem žádán?"

Jsou i tací, kteří mají tvrdou slupku a prostě jen řeknou: "Mrzí mě a bolí, co prožíváš."

Pak jsou lidé, kteří nám mají být nejblíže. A ti zvednou ruce a řeknou, že to nechtějí řešit, prostě jsou unavení nebo naštvaní tím, že pod tlakem člověk zareagoval tak, že mu jednoduše ruply nervy (nikdy se Vám to nestalo?), vsugerují vám první poslední a dělají vědu z křiku, řevu a rozbitého talíře (který byl schovaný se zbytkem jídla u počítače za účelem výroby domácího penicilinu :-D).

Co si myslíte vy, když má někdo opravdu vážné problémy, slovy čtyři, má se nejbližší člověk zachovat tak, že má hledět sám na sebe, že to řešit nechce a neví, jak to řešit? A ještě Vám připomínat chyby z minulosti?

Kdo nikdy nechyboval? Není hlavním důvodem chyb poučení? Člověk udělá chybu, odnese si následky, poučí se a jdeme dál. Je třeba vytahovat minulost několikrát denně? Chyby zcela nesouvisející s aktuálním vážným problémem a neustále je předhazovat? 

Jedno vím jistě. I kdyby mi kdokoli sebevíc ublížil a dostal se do situace, kdy potřebuje pomoc, neváhala bych. Člověk totiž nezapomíná a já sama bych s pocitem, že jsem se na někoho vykašlala, nedokázala žít. Takže důvod pomoci by u mě byl čistě sobecký. Abych se i nadále dokázala sama sobě podívat do očí (v zrcadle) a žít s tím, co jsem udělala, ne s tím, co jsem neudělala.

Mějte se krásně.

Veronika Laura

http://facebook.com/vaseVeronika