O vševědoucnosti

O tom, že je celkově ne zrovna veselá doba, se asi nemusíme bavit. Já osobně ale začínám mít pocit, že mnohem horší než všechny ty zákazy, příkazy, co se mění každou minutou, je více alarmující chování lidí vůči sobě navzájem.

                      V noci jsem nemohla spát a narazila na jednu diskuzi, v níž diskutující kritizuje učitele, kteří „rok sedí doma zadarmo a nic nedělají“. Nevím, nakolik paní znala problematiku učitelství jako takového, nicméně ramena dělala taková, že bych si tipla, že si to vyzkoušela minimálně několik školních roků. Dovolím si krátký pohled z druhé strany. Každé dopoledne učitelé učí online. Poté je čeká oprava úkolů, příprava nových, vynakládají obrovskou snahu na to, aby učivo jakkoli ozvláštnili nebo minimálně alespoň trochu zpříjemnili žákům, přestože sami jsou již mnohdy demotivovaní, začínají trpět syndromem vyhoření a z 95 % netouží po ničem jiném, než aby se jim žáci vrátili do školních lavic a vše se vrátilo k normálu. Jedna čtvrtina rodičů si stěžuje, že jsou přetěžování, druhá čtvrtina si stěžuje, že mají málo online hodin, další čtvrtina má jediný názor, a to ten, že nedělají učitelé nic a poslední čtvrtina má alespoň kapku empatie a uznává práci učitelů. Já sama jako učitelka znám i z doby předcovidové ty nejčastější hlášky ostatních, co bychom PROBOHA ještě chtěli. „Máme tři měsíce prázdnin, ve dvanáct jsme doma, pořád nám přidávají.“ Není cílem této úvahy to uvádět na pravou míru. Stejně jako většina kolegů se tomu už jen hořce pousměju. Teď mi ovšem situace přijde ještě více vyostřená. Většina těchto kritiků při promluvě s učitelem ale hned vzápětí dodává, že by takovou práci rozhodně nedělali. Vždyť přece „ty děcka jsou dneska strašný“. Vidíte. A my si tu práci vybrali. Není to tak, že nemáme jinou možnost, ale vybrali jsme si zrovna tuto práci. A i když nás někdy štve, máme ji rádi. Zkuste se občas vžít do nás. Jak jsem již uvedla, i my jsme často demotivovaní, protože nevidíme světlo na konci tunelu. Vybrali jsme si dobrovolně práci s dětmi, ne s počítači. To přišlo jako rána z čistého nebe před rokem. A nikdo jsme ani v koutku duše nepočítali, že za rok to bude ještě horší. Žáky na webkamerách často ani nepoznáváme. Nemáme pořádně žádnou páku nic dělat s těmi, kteří si tuto dobu vyložili jako prázdniny.

                Další z názorů diskuze, kterou jsem bohužel v noci objevila, byl ten, že teda alespoň učitelům mateřských školek by měli vzít aspoň 30 % platu. Ti přece teď nedělají vůbec nic. Zrovna včera jsem potkala kamarádku, která má dítě ve školce, a popisovala mi, že i z té školky mají úkoly. Nevím, jestli si někteří lidé myslí, že se ty úkoly vymyslely samy… Jestli se někdo vůbec ptal těchto učitelů předškoláků, jestli chtějí zůstat doma. Kam se poděla tolerance a respekt? Kde se vůbec v nás lidech bere ta sebejistota rozhodovat o tom, kdo má a nemá nárok na plat.

                Další, co mě zaujalo, je včerejší zásah policie v Ostravě. Viděli jste to video? A viděli jste videa z obou stran? To, že paní s malým dítětem má potřebu nasávat venku v době, kdy je zakázáno požívání alkoholu na veřejnosti, by jistě i ta hlídka policie řešila domluvou. Ale ruku na srdce – kdo z nás by udržel nervy na uzdě, když paní místo, aby se omluvila, nasadila roušku, prokázala se, půl hodiny vyřvávala jak stará hokynářka, provokovala a rozumovala moudry vyčtenými kdesi na facebooku. Těch policistů se také nikdo neptal, jestli s nařízením souhlasí nebo nesouhlasí. I já sama jsem odpůrkyně většiny nesmyslných nařízení ve stylu „odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil“. Ale vím, že policisté prostě a jen dělají svoji práci, za kterou jsou placeni. A taky ne nějak slavně. Musí živit sebe, často i rodiny, sami nezřídka nesouhlasí s tím, co musí dělat, ale práce je práce. A kdo z vás by couvl, když se půl hodiny snaží paní slušně přesvědčit, aby se prokázala. Chtěli ji jen legitimovat. Nikdo nemohl vědět, jestli není paní celostátně hledaná – jak se říká „náhoda je blbec“. Je to jeho práce. Pokud by to neudělal, natočená videa oběhnou celou republiku a ještě se on bude zpovídat z toho, že neplní svoji náplň práce a zanedbal svoji pracovní povinnost. Z vlastní zkušenosti vím, že se vždy dá slušně domluvit. Ještě jsem nenarazila na policistu prudiče, který by za mě neprávem z něčeho obvinil a dělal peklo. Spíš naopak. Zkusme se podívat vždy na vše z obou stran a zachovat si zdravý rozum. Navzdory všemu. Právě policisté a armáda teď dělají práci, z které nemají ani nejmenší radost, ale prostě to tak je a musí. Proč jim to komplikovat. Stížnosti by měly jít výš. Do míst, odkud tato často nesmyslná nařízení přicházejí.

                       Cílem této úvahy bylo zamyšlení se nad tím, proč přestáváme chtít vidět věci ze dvou stran. Proč máme stále větší potřebu všechny kolem sebe kritizovat. Tato doba je těžká pro všechny. Jak pro žáky, učitele, policisty a neméně pro nás všechny ostatní. Zkusme k sobě být shovívavější a třeba se nám to tak bude všechno lépe snášet. Zkusme místo poukazování na to, kdo co dělá vše špatně, co vše špatně je, hledat to, co je ještě pěkné a co pěkné bude. Usmívejme se. Úsměv sice pod respirátorem není vidět, ale v očích poznat lze. Radujme se z jara, které nám pomalu dává ochutnávat. I když je to těžké, plánujme, těšme se na to, co přijde. Taky mě kolikrát přepadne úzkost z myšlenek „jestli a kdy to přijde“, ale musíme doufat, věřit. To nám nikdo nezakázal a nezakáže, pokud to my sami nedovolíme.

A pokud se mnou nesouhlasíte, je to vaše plné právo.

Držme se, hlavu vzhůru a podporujme se navzájem. Potřebujeme to všichni mnohem víc, než pořád dokola poslouchat „musíte vydržet“.