Měnící se prirority v čase

Kdo z nás neměl nějaké sny v dětství? A kolik z nich se staly skutečnosti? Každý jsme měli představy o životě a realita dneška je úplně jiná.

V dětství a pubertě jsem si přála mt ve dvaceti princeznovské šaty s vlečkou, dům, psy, mažela a děti. Dnes je mi 28, nemám manžela, nemám děti, neměla jsem ještě ani ty princeznovské šaty. Zato mám spoustu jiného, o čem jsem nikdy ani nesnila. Ptáte se co? Kdo z nás domýšlel v krásném, sladkém dětství o nějakých zkušenostech, které nás posunou dál?

Ještě před rokem jsem si to všechno malovala tak nějak jinak. A u toho malování hrozně, ale hrozně přetahovala. Byla jsem prakticky bez problémů, měla práci, studium přerušené, byla zdravá, nic neřešila. Jak je rok krátká doba, za kterou se leccos změní, mě nikdy nepřestane udivovat. Že se ale může změnit vše? To jsem nikdy nechtěla. Uplynulo to jako voda, jsem sama, nejsem zdravá, ale léčím se, mám podporu své úžasné a velké rodiny, dělám zkoušky, pracuju na plný úvazek - o tom jsem loni marně snila. Občas večer před spaním přemýšlím, co mi to všechno mělo dát. Ten rok.

Možná to, že vidím vše najednou úplně jinak. Nechodím na zkoušky "na lempla a pohodu", ale pečlivě se připravuju, ve volných chvíích píšu diplomku, připravuju se do práce, chodím do práce, procházím se se svými psy a přemýšlím. Dost často a pořádně ani nevím, na co přicházím.

Byl to tvrdý rok. Velmi.

Dnes ale i díky tomu roku vím, že princeznovské šaty s vlečkou nejsou prioritní, ani svatba na Bali nemůže vyrovnat čistou a láskyplnou svatbu na louce, žádná párty nemá zvuk stejně krásný jako smích dítěte, není podstatné, jeslti můžu chodit na večeře každý den, ale krásné je, když vám tu večeři někdo připraví. Třeba chleba s máslem. Jen tam, protože vidí, že jsem unavená. Když mi k učení donese tvaroh s medem a banánem, ať mám energii, v noci mě zakryje, ať nenachladnu, a když nemůžu spát, čte mi před spaním. Ty nejkrásnější věci jsou penězi nezaplatitelné, ty nejkrásnější zážitky jsou asi neopakovatelné, objetí nevratné a tak dále.

Moje zkušenosti byly velmi tvrdé nejen pro mě, ale i pro mé okolí. Mrzí mě, že někteří lidé neunesli mě jako osobnost a odešli. Možná se naše cesty ještě zkříží, možná už ne. Jak se říká - nikdy neříkej nikdy, ale plánovat nemá smysl, stejně i to pan Osud všechno nakonec zamíchá úplně jinak, jak se bude líbit jemu. Jedno vím jistě - nikdy bychom neměli přestávat jít si za svým snem a za svojí láskou. Někdy nám to může zachránit zdraví, jindy lásku.

A nezapomeňme - dokud dýcháme, má cenu doufat.

Vaše Veronika