Sbohem, sestřenko... Moc mi chybíš.

Na poslední cestu mé sestřenici Evě Shapiro, která by dnes oslavila 33. narozeniny. Navždy zůstane v našich srdcích.

Krásné ráno (dopoledne) vespolek, 

dá-li se o dnešním dni říkat, že je krásný. Přemýšlela jsem nad tím a myslím, že ano, protože jsem přesvědčena, že tu jsem nejen já a Vy, ale také naše milovaná Eva, a to nejen v našich srdcích. Věřím, že její duše je tu s námi a cítí i přes tu neskutečnou bolest naši lásku – cit, o který nás nikdo nikdy nemůže připravit.

?Vzpomínám na to, když jsme byly malé, byly jsme na všechno tři. My tři sestřenice, trojnásobná dívčí síla na všechny lumpárny, smutek i smích. Myslela jsem si, že pokud naše trio někdo opustí, budu to já – kvůli všem nemocem a nástrahám osudu, které mě potkaly a potkávají. Bohužel, Eva jako první přijala pozvání na Charonovu loďku a vstoupila na druhý břeh, z něhož není cesty zpět. Dnes by slavila 33. narozeniny a místo slz štěstí nám zbyly slzy smutku. 

?Já sama jsem se nikdy nebála vlastní smrti, ale vždy jsem se bála, bojím a bát budu smrti svých blízkých. Nečekaná zpráva o Evině smrti mě dostihla 3. prosince. Nečekaná. Zvláštní slovo. Je paní smrt někdy jiná než nečekaná? Vždy přijde nezvána, nečekaná a překvapí svojí krutostí. Eva, jak navždy zůstane v mém srdci, byla vždy plná síly, energie, optimismu, věčně usměvavá, úspěšná a milující. Procestovala celý svět od Egypta, Francie, Belgie a mnohých jiných, mluvila několika světovými jazyky, žila každou vteřinou naplno. 

?Když to vše zpětně hodnotím, vždy jsem jí v dobrém záviděla. Vystudovala, brzy našla dobrou práci a netrvalo dlouho a našla první práci v zahraničí a její životní párty začala. Dokázala toho strašně moc, a přesto jsem jí nikdy neřekla, jak moc ji obdivuju. 

?Měla šťastné manželství, měla v plánu děti, … Měla, měla, měla, … Jak odporně chutná toto slovo v minulém čase. Ptám se – proč vše v životě považuje za tak samozřejmé do doby, než nám zbude jen ta minulost? Asi proto, že my lidé už takoví jsme. Myslíme více na budoucnost na úkor přítomnosti a pořád vše bereme za samozřejmé. Samozřejmě, že ráno vstaneme, samozřejmost, že můžeme NĚKDY navštívit naše blízké, samozřejmě, že se někdy můžeme usmířit. Samozřejmost a plány do chvíle, kdy nám zůstanou oči plné slz, vzpomínky a marné plány. Strach o naše blízké naplněn, svíčka zapálena, slzy prolity, srdce utichlo a vzpomínky jsou živější než kdykoli předtím. 

?Doufám a modlím se za to, aby Evička byla v příštím životě, který ji nepochybně čeká, šťastná, veselá a měla tak milující rodinu, jako tomu bylo v životě tomto. 

?Neuvěřitelně moc bych si přála ji teď obejmout, říct vše, co mám tak náhle srovnané, prostě ji držet a nepustit. Díky její podpoře jsem zvládla napsat a snad i přečíst tuto poslední řeč. 

?Prosím Vás i za ni – milujte naplno, odpouštějte rychle a žijte každou vteřinou tak, jako žila i ona. Nechť je nám i v tomto vzorem.

?Vždy je smutné, když končí kapitola životní knihy, ale je nepopsatelné, když skončí celá kniha a my ji nemůžeme uchopit a přečíst znovu. 

?Dovolte mi na závěr citát Charlieho Chaplina: „Žij podle své víry, dělej, co ti radí srdce, to, co chceš. Lidský život je jen divadelní představení, které se hraje bez předchozích zkoušek. Zpívej, směj se, tancuj, miluj. A žij intenzivně každý okamžik svého života, dříve než spadne opona a hra skončí bez potlesku.“

?Evi, dovol mi alespoň teď poslat Ti do nebe poděkování, že jsem mohla být Tvojí sestřenicí, že jsi mi takovým vzorem. Děkuju za vše, co jsme stihly prožít. Děkuju za vše, a přesto mám pocit, že je to málo… Snad někdy v příštím životě budu mít šanci Ti to říct včas.