O sociální slabosti

Jak tak všude kolem slyším o sociálně slabých, říkám si, kdo jsou a odkud se berou? Za socialismu neexistovali. Snad proto, že jsme byli všichni stejně „sociálně silní“ a práce se našla pro každého. S příchodem demokracie (a kapitalismu) se začali objevovat jako houby ve vlhkém mechu po dešti - sociálně slabí, natahující své ruce vstříc sociálním dávkám.

Představuji si, že sociálně slabí jsou ti, kteří si ne svou vinou nedokáží opatřit dostatečné množství finanční prostředků na obživu. Kdo to tedy jsou? Třeba svobodné matky. Zdravotně postižení. Lidé těsně před důchodem, těžko zaměstnatelní. Na ty by se sociální politika měla zaměřit.

Někdy se ale zdá, že většina sociálních podpor míří k těm, kteří v mém seznamu chybí – spoluobčané neochotní makat. Lidé, kteří plodí děti jak na běžícím páse v Baťově fabrice, a to za jediným účelem - dostat přídavky. Lidé, kteří posedávají před zdevastovanými obecními domy, ze kterých už nejde oddělit nic, co by se dalo zpeněžit ve sběrně a nebo spálit. Kovové předměty v okolí bydliště už došly a tak sběrači zvyšují hlas pro více podpory.

Odvolávají se na diskriminaci, na špatného vzdělání, na neochotu zaměstnavatelů je zaměstnat. Chyba je všude, jen ne v nich. Jsou to ale jen plané výmluvy. Prostě nechtějí makat. Za totáče přečkávali pracovní dobu zašití někde ve skladu, čekající, až siréna odhouká padla. Nemakačenka nikomu nevadili, platil je socialismus. Za tvrdého kapitalismu je platit za nicnedělání nikdo nebude. Není chybou systému, že jsou nevzdělaní, nekvalifikovaní a nad to všechno ještě velmi líní.

Dělal jsem pracovní pohovor se sociálně slabou paní středního věku. Tvrdila, že dala výpověď v mateřské školce, a že moc, moc chce pro nás pracovat jako dělník v sochařské dílně. Že prý ale trpí únavovým syndromem, nesmí dělat v hlučném a prašném prostředí, má alergii na polystyren… no a nakonec svého dlouhého výčtu, co jí všechno potencionálně vadí, to shrnula, že chápe, že pro ni asi nebude místo a vytáhla papír z pracáku pro razítko. Jak by se asi tvářila, kdybych jí řekl, že jí dám pracovní rukavice, sluchátka a ochrannou roušku a může nastoupit hned v pondělí. Ale čím si tím pomůžu, když pracovat stejně nebude a v nejlepším případě se hned hodí marod?

Ty tam jsou doby, kdy byla sociální slabost odvislá od vzdělání. Nikdy nebyl takový hlad po dělnících a řemeslnících, jako je dnes. Všichni mladí chtějí být manažerem a dělnických profesí ubývá. A řemeslo se dnes platí zlatem. Přitom o rekvalifikaci může požádat každý nezaměstnaný. Služby pracovních úřadů nabízejí na sto padesát bezplatných rekvalifikačních kurzů. Stačí se jen přihlásit. To by ale museli chtít. Snazší je natahovat ruku po sociálních dávkách a zvyšovat hlas, jež doléhá až k uším mocné Džamily.

Nikdy nepochopím, proč se skalní ochránci sociálně slabých lenochodů typu Džamily nerozjedou do špinavých a smradlavých ghett a do megafonu nezačnou hulákat: „Hej, vy jedny sociálně slabé prasata, žijete tu jak hovada ve sračkách, odpadky házíte na dvůr nebo před dům na ulici. Vymlátili jste si okna. Své děti neposíláte do školy. Děláte bordel, že vaši sousedi nemůžou v noci spát. Kradete hliník, měď a železo, kde se dá. Tak se na to už konečně vyserte a začněte se chovat jako lidi. Já jsem ministryně Džamila, mocná ochránkyně slabých, a i vás ochráním. Ale něco za něco!!! Až ten bordel tady uklidíte a začnete se chovat jako lidi, já vám práci seženu. Bude to totiž mnohem jednodušší, protože vaše okolí uvidí, že vy máte snahu se přizpůsobit. Obráceně to totiž půjde jen dost těžko.“

Třeba by se takhle jejich sociální slabost na čas vyléčila, kdo ví, ale za zkoušku by to stálo.

blogger #1195 © jan boettinger