Svět je barevný, nebo černobílý?

Každý z nás jistě viděl nějaký černobílý český film. Eva tropí hlouposti, Žena pod křížem, U pokladny stál atd. Umíme si zodpovědět, pročpak nás tyto snímky o víkendu připoutají k televizi? Pročpak si z celé široké nabídky satelitních programů vybereme zrovna ten starý, černobílý? Jsme „přežraní“ americkými komediemi, thrillery, sci-fi, sladkými romány či soutěžemi, kde vyhrává ten, který sní mixovaný hmyz. Reálně se nad tím ani nezamyslíme, ale podvědomí jedná za nás: Po prolistování všech kanálů, zůstaneme na tom prvním, který se objevil při zapnutí televize, černobílém filmu.

Při porovnání černobílého filmu a dnešních výplodů amerických, evropských ateliérů vidíme, jak se postupem let vyvíjela naše společnost. A jako mince má i tento rozvoj dvě strany. Pozitivním určitě je, že filmy máme barevné, televize digitální, obraz ve 3D formátu, špičkový zvuk. Ovšem co se týče samotného obsahu, propadl se hodně hluboko. Stejně tak jako lidská společnost. A právě to je možno ve filmech, které nyní můžeme s nadsázkou pasovat do role kroniky lidstva, slédnout.

Otevřme tedy jednu černobílou „kroniku“ a pozorně čtěme. Nejvíce je toho napsáno mezi řádky. Všimli jste si, jak se k sobě lidé chovali? Děti rodičům vykaly, rodiče se nerozpakovali svým ratolestem „střihnout“ jednu výchovnou, za svůj hřích byl každý lump náležitě potrestán. Každý musel pracovat, mít zodpovědnost za své činy. Děti se uměly starat od útlého věku samy o sebe, ale i o mladší sourozence, uměly si vážit peněz a nekřenily se nad pomocí rodičům a radami prarodičů. Nejšťastnější byly, když měly možnost chodit do školy. Muži doprovázeli ženy domů bez očekávání odměny v podobě žhavého sexu. Každý byl hrdý na svou práci prodavače, čističe bot, uklízečky, švadleny… Rodina si večer povídala, smála se, dávaly si rady a všichni byli šťastni že spolu můžou trávit čas a zazpívat si, a to je přece to nejcennější. Tehdejší tvůrci filmů neměli v úmyslu lidi tím pobavit až by se za břicho popadali, ale pouze ztvárnili skutečný život takový, jaký tenkrát byl. A díky jim za to.

Dnes nynější tvůrci taktéž tvárňují odraz naší současnosti. Svou práci dělají víceméně dobře. Ovšem pusťte si v jednom odpoledni film pro pamětníky a nějaký novodobý. Citlivějším jedincům se udělá až nevolno. Ovšem ne z práce filmařů, ale z toho, kam jsme to dopracovali jako lidé a jak se k sobě chováme. Slůvka prosím nebo děkuji slyšíme sporadicky, děti své rodiče vraždí ve spánku, své prarodiče okrádají o důchod, o nic nežádají, pouze si vše vydupávají za doprovodu křiku, výhružek. Do školy se jim nechce, protože by radši seděly u počítačů a her. Učitelé nejsou jejich modlami a zosobněním vědomostí, ale prudérními příšerami. Spolužáci nejsou jejich přátelé, ale soupeři. V práci již neplatí Werichova a Voskovcova idea, že ten dělá to, a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc. Všichni dělají pouze to, co se jim líbí ve svůj vlastní prospěch, ti šikovnější „řemeslníci“ dokáží kdeco vytunelovat. V dnešním filmu (a tak i životě) nenarazíte na švadlenku, čističe bot, zedníka, pouze na právníky, lékaře, podnikatelé, majitele velkých firem…Jako by nikdo další na světě nebyl, pouze tito vysoce postavení. Ale kdo jim šije oblečení, kdo jim ho prodává, kdo jim postavil tu velkou vilu s bazénem a kdo jim uklízí, kdo je naučil číst a psát??? Proč se tyto řemesla schovávají? A když se objeví, tak jsou postavena pouze do pozice podřadné a vysmívající? Jak máme ukázat svým dětem, jak správně žít, když je televize krmí pouze nevěrami, nástrahami, sprostými slovy a ideou, kdo je drzý a zlý, dosáhne úspěchu?

Nedávno jsem měla možnost shlédnout film, kde dítěti rodiče opakovali, aby nechodil sám do lesa a nehrál si v jeskyni, že by se mohlo stát neštěstí. A dítě místo aby respektovalo rodiče, vydalo se do lesa do jeskyně. Ano, dle očekávání zapadlo do díry, dle očekávání byla plná hadů a dle očekávání nikde nikdo. Co taky v lese čekat. Všichni jsou ve městě a řídí velké firmy. Jak myslíte že to dopadlo? Ano tušíte správně. Hodinu jsem sledovala vývoj děje, o kterém jsem předem věděla, jak dopadne. Všude bylo plno policie, hasičů, záchranářů, a dokonce zvěrolékařů a sousedů. Nechyběla ani vědma a okolní čumilové. Chyběli už pouze pyrotechnici a tým by byl kompletní. Dítě by si zasloužilo pořádně naložit na zadek, týden domácího vězení, vynadáno od rodičů, zákaz her a počítačů…Ovšem že se tak nestalo. Dítě si rodiče odnesli domů, hladili ho div ho nevyhladili na kost, vykoupali, nakrmili a ještě se s ním tulili v posteli. Tak a pak se nedivme, že nás děti rozřežou motorovou pilou nebo z nich jsou kriminálníci.

My současníci nevíme, co bude za 50,100 let. Ale neměli bychom se alespoň stydět, že po nás zůstane takový odkaz? Zkažené společnosti, kde si nikdo neváží svých bližních, kde si lidé nepomáhají pokud jim nejsou přislíbeny peníze. Máme mezi sebou sice chytré hlavy, díky kterým jezdíme autem, telefonujeme z jedné strany Zeměkoule na druhou, díváme se do monitoru na svého barevného kolegu ve videohovoru z letadla nebo si dokonce do půlminuty ohřejeme jídlo v mikrovlnné troubě. Ale úcta a uznání už nám jaksi chybí. Proto tehdejší lidé byli mnohem bohatší než jsme my. Bojme se proto, aby nám další generace po nás nemuseli závidět.

Filmy sice byly pouze "černobílé, ale svět a lidé ne. Byli rozmanití, byli laskaví, milí, veselí, dobří a zlí, a mladí a staří, moudří a hloupí... Dnes se vše otočilo, vidíme sice barevně ale děj je "jen" černobílý. Lidstvo je pouze zlé, hloupé a bohaté. Není zde žádný kontrast co by tu špatnost zachraňoval, dodal příběhům barvitosti a rozmanitosti, záživnosti. Podívejme se i, jak se k sobě chovají lidé, kteří mají jiné barvy pleti. Proč běloch nadává černochům, proč černý uráží bílé, proč žlutí pohradají černými a bílými? To jsme těch "barev" tak přejezení, že se nám to nelíbí a sobecky chceme, aby byla jen jedna či dvě barvy? Jak to asi dopadne? Bude svět černobílý nebo žlutorudý? Svět je tak primitivní že si vystačí pouze s dvěmi možnostmi, jakmile jich má být více, začne zmatkovat. Nejsme sto se domluvit a vytvořit spolu hezký barevný obraz společnosti, za který bychom se nemuseli stydět. Proč na sebe nejsme hrdí, a jen si závidíme, že tamti jsou lepší, a druhým se vysmíváme že jsou horší? Pročpak to nedáme dohormady a neutvoříme něco, na co by se dalo koukat, nepoplácáme se po ramenech a navzájem se nepochválíme? Vždyť ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady uděláme moc...

Všichni víme, jak asi by náš život měl vypadat, ale málokdo se zapře, a opravdu si život připraví takový, jak si ho barvitě vysnil. To dřív lidstvo udělá díru do vesmíru... Jak praví okřídlené a známé přísloví: „Naučili jsme se potápět ve vodě jako ryby, létat v oblacích jako ptáci a tak zbývá jediné – naučit se žít na Zemi jako lidé“.