Jak se plní sen

„Vlny jsou od toho, aby se mohly vlnit, sny jsou tu od toho, aby sis je mohl splnit“, znělo mi hlavou cestou na letiště. V kabelce knížka, pas a trocha peněz, zbytek peněz v podprsence, kufr ve kterém bylo pyžamo s kravičkama a lahev Tuzemáku.( Na rentgenu se asi museli divit). Nic víc, jen já a toto „vybavení“ na dalekou, mou první, cestu do Ameriky.

Po absolvování nezbytných kontrol na Ruzyni , jsem konečně usedla před svůj gate a pozorovala letadla. Hlavou se mi začaly honit myšlenky, jak zvládnu přestup v Paříži, zda se neztratím a letadlo stihnu, když mám na přestup sotva hodinu, jestli jsem se rozhodla správně vydat se „na blint“ sama do New Yorku… Dřív, než jsem se stihla dostatečně vystresovat, seděla jsem v letadle směr Paříž. Během letu jsem se snažila naučit plánek letiště Charles de Gaulle, abych se z terminálu 2D stihla přepravit na terminál 2E. Ačkoli písmena v abecedě leží vedle sebe, na pařížském letišti už tomu tak není. Po dvacetiminutovém běhu přes samé kontroly a jednu jízdu letištním vlakem jsem s úlevou našla i svůj správný gate, odkud jsem nastoupila do letadla směr New York.

Po necelých devíti hodinách nočního letu, kdy jsem díky neustálému strkání loktu do žeber mého ruského spolusedícího ani neusnula, jsem konečně dosedla na Kennedyho letiště. Už zbývalo jediné – projít přes imigrační oddělení. Vzhledem k tomu, že dva dny zpět jsme Američany porazili v hokeji a to dost tvrdě, jsem měla trochu strach, když se imigrační úředník podíval do mého pasu. Naštěstí pro mne, měl dobrou náladu i přes pozdní noční hodinu a ochotně mi nastavoval ruce na scan pro otisky prstů a s úsměvem se vyptával, zda letím sama, co budu v New Yorku dělat a na jak dlouho letím. Snažila jsem se o ten nejdebilnější výraz, který jsem schopna nasadit a ochotně odpověděla: „ Oh, shopping, during all week“. Myslím, že mi to, lidově řečeno, sežral i s navijákem a pustil mě na území USA.

Otevřeli se dveře a já konečně stála v té své vysněné Americe. Nasála jsem vlhký, těžký vzduch a usmála se. Všude troubili taxíky, pokřikovali lidi, nad hlavou mi zaduněl vlak a já se musela tvářit jako Alenka v říši divů, nebo spíše jako Kelišová před kravínem. Můj výraz neunikl černochovi, který mne chytil za paži a snažil se mě přesvědčit o tom, že potřebuji jeho taxi, protože je nejlevnější. Ale naštěstí jsem byla tak duchapřítomná, že i přes svou neustálou potřebu vyjít každému vstříc a hlavně ho neurazit, jsem razantně odmítla a šla  hledat nástupiště pro proslulé „yellow cab“. Po půlhodině čekání, jsem seděla nalepená tváří na okně a jela směr Manhattan. Budoucnost patří těm, kteří věří kráse svých snů, běželo mi hlavou a zase jsem se přitrouble usmívala.

Bydlela jsem u kamarádky, která je v NYC už nějaký ten čas. Hned ráno jsem se nechala poučit o systému fungování metra a kam by bylo nejlepší se podívat. Vyfasovala jsem mapu Manhattanu a vydala se do víru toho zatraceně velkého města. Během mé první jízdy newyorským metrem jsem měla čest se seznámit s krysí komunitou ze 103St station . Přes nohy mi přeběhly rovnou tři. Byla jsem asi jediný blb, který se na to usmíval a hledal na dně batohu foťák.

New York je město, které opravdu tepe ve dne, v noci, žije rychle až by jeden řekl, že tam lidé musí rychleji stárnout. Po dvou dnech jsem se tam cítila jako doma a chodila ulicemi Harlemu (konečně jsem se přiznala), jako bych byla místní. Ačkoli má blond hlava a bílá kůže zářila v té černé, španělsky mluvící čtvrti jak slunce,  vůbec mi to nevadilo a místní si mě prohlíželi spíše jako exotické zvíře než jako potencionální mrtvou turistku.

Téměř každý večer jsme s kamarádkou vyrážely do barů a klubů. Seděly jsme v tmavé části Harlemu v klubu plném černochů, mladých i starých, poslouchaly jazz a popíjely pivo. Večer jsem navzdory únavě a časovému posunu nemohla spát, jak jsem byla šťastná, plná zážitků a nevšedních věcí, které bych jako obyčejný turista neměla šanci poznat.  Celé dny jsem se potulovala newyorskými ulicemi, pila kávu ze Starbucksu a nenechala se odradit ani špatným počasím. Metro jsem si oblíbila, bavilo mne se pořád orientovat, hledat stanici na kterou chci, hledat nástupiště a hlídat si čísla i písmena vlaků, kterými potřebuji jet.

Ale protože všechno má i své stinné stránky, má je i toto velkoměsto, které mě naprosto a navždycky pohltilo.  V úterý na 102St byl zastřelen kluk. Drogové a většinou černé gangy, které známe z filmů, jsou skutečně reálné. Pocítila jsem zvláštní pocit, když vím že jsem jen o blok dál den před tím procházela.  Asi už napořád budu mít před očima mrtvolu muže, který ležel nedaleko PennStation, za bílého dne, ruka mu bezvládně ležela v kaluži jeho krve a okolo něj procházeli stovky lidí. Nikdo se ani nezastavil, ani neohlédl. Krom mne, nezkušené Evropanky. Než jsem se stihla k tomu člověku předklonit, zarazila mne paní s vysvětlením, že ho mám nechat být, že může být nakažený. HIV nebo AIDS jsou v tomto městě asi rozšířenější, než by mne kdy dříve napadlo, o čemž jsem se přesvědčila ten večer ve zprávách. Stanice NY1 několikrát po sobě a zpomaleně pustila nahrávku z nemocnice, kde zemřela v čekárně paní. Všichni ustrašeně odbíhali, když se sesouvala z lavice na zem a zůstala nehybně ležet.  Ovšem nic z těchto docela pro mne otřesných zážitků, mne neodradil od důvodu, kvůli kterému jsem tam jela – hledání práce. Seznámila jsem se s několika lidmi, ze kterých jsem tahala informace. Ačkoliv jsem byla přesvědčená, že všichni z nich si tam žijí ten svůj „Americký sen“, pochopila jsem, že to takový sen není.  Většina z přistěhovalců je tam nelegálně, nemá papíry  a pokud nechtějí přijít o práci, několik let se nepodívají domů. Někteří z nich už nikdy. Přistěhovalci do USA (pokud nepracují ve velké firmě opravdu a legálně) mají mnohem horší a těžší podmínky, než imigranti žijící u nás v ČR.  Sice si vydělají nějaké peníze, ale polovinu z ní spolkne nájem, jídlo, doprava… A ještě v nich přetrvávají obavy z deportace. Práce načerno je tam doopravdy černá a není jen tak pro každého. Je pro silné povahy a pro silné lidi. Ačkoliv jsem si říkala, že se mezi ně po zkušenosti v Londýně mohu také řadit, přeci jen jsem se zalekla nejvíce té deportace a několikaletého odloučení od ČR.

Proto jsem si poslušně zabalila svůj stále poloprázdný kufr a po posledním výletu po nočním New Yorku, odjela zpět na letiště. Letadlo letělo až pozdě odpoledne a tak jsem měla na letišti celý den k přemýšlení. Rozhodla jsem se, že se přeci jen tak svého snu nevzdám, když jsem doletěla sama až sem a budu se dál snažit najít práci někde v zahraničí. Ačkoli Amerika pro mne zůstane nejspíše jen cílem pro cestování, rozhodně se do ní ráda vrátím a budu si užívat její neopakovatelnou, nepopsatelnou atmosféru a odlišný životní styl, než na který jsme v Evropě zvyklí.