Pomalu a jistě, vysajou nás jak klíště...

a až už nebudou mít co, tak prasknou???  Je to pár dní zpět, co jsem šla ráno do práce a u vchodu do metra si vychutnávala ranní cigaretu. Moji pozornost upoutali dva holubi. Prali se o poslední kousek drobku něčí snídaně. A prali se opravdu do krve. Nikdy jsem ještě tak urputnou rvačku holubů nespatřila. A jak jsem je tak pozorovala a dokuřovala, začaly se mi v hlavě tvořit teorie a různá přirovnání. K lidem.

Nedávno dávali v "krvavé půlhodince" vyvolávající pocit utopie, jak ráda přezdívám večerním zprávám, reportáž o muži, který okrádal svého zaměstnavatele či koho, o peníze. Stejný scénář - přišli na něj, policie ho vedla v poutech do auta a zuřivý reportér položil obvyklou otázku, zda se k tomu dotyčný chce nějak vyjádřit. Ejhle, změna, obžalovaný neschovával svou tvář před kamerou a ochotně se vrhl k mikrofonu :"ano, rád se vyjádřím, víte, jsem slušný člověk, nikdy jsem nic neukradl, až doposud. Udělal jsem to ze zoufalství, mám děti, hypotéku a potřebuji rodinu nějak živit! Z toho co já a žena vyděláme, to už nelze, tak proto jsem to udělal"! Když jsem ho slyšela, toho člověka jsem pochopila. Ano, krást se nemá, to víme všichni (krom teda naší vlády), ale z toho člověka sršelo zoufalství, bezmoc. Jeho situaci dokážu víc než dobře pochopit, sama žiju jak se říká "z ruky do huby", a nedej bože, aby přišel nějaký nečekaný výdaj. Ale samozřejmě, zákon schválnosti na sebe nenechal dlouho čekat, přišel. Tak se smiřuji s tím, že příští minimálně tři měsíce si neudělám víkend někde mimo město, nebo s přáteli. O dovolené u moře se zasním pouze při listování katalogem. Ač to zní strašně, ještě že nemám rodinu. Jak ještě je bych uživila, to netuším. Snad bych taky někde kradla? Věřím tomu, že to zoufalství a pud by mne k tomu donutil, stejně jako toho muže z televize, kterého teď čeká několikaletý trest.

My co nepodnikáme, nejsme ředitelé podniků, nejsme dědici majlantu po tetičce, ale jsme jen řadoví zaměstnanci s podprůměrným platem (kde statistici přišli na průměr 23 tisíc čistého měsíčně by mne docela zajímalo), se všichni mezi sebou popereme o poslední kousek drobku. Stejně jako ti holubi. Budem si navzájem krást, do krve se kousat, protože každý chceme žít a své rodiny zajistit. Teď jsme ve fázi stávkování, během roku už je to třetí stávka, pokud dobře počítám. A tak si říkám, k čemu i ty předešlé byly? Státním zaměstnancům nepřidali, naopak ubrali (je to pravda, ve státní správě dělám), lékařům toho moc nepřidali a na jejich péči o pacienty je to bohužel poznat, a tak teď to zkouší dopravci. Asi se na to dívám skepticky, ale obávám se, že chystaná čtvrteční stávka bude také k ničemu. Je snad až k pláči, jak se k tomu naše vláda s čelem panem prezidentem staví. Už i loni se pan prezident a ostatní do očí nás všech vysmívali, že si můžem stávkovat jak chceme, stejně nám to k ničemu nebude. Letos dokonce přidali, že nejlepší by bylo ty, co budou stávkovat rovnou vyhodit. Ve škole mne učili, co znamenají pojmy demokracie, svoboda lidu, práva člověka... Buď mne to učili špatně, nebo tento "systém nesystém" nemá s těmi pojmy pranic společného. A tak nad tím akorát kroutím hlavou, a říkám si, že té "politice" opravdu nerozumím. Snad abych se začala rozhlížet o nějakém  holubovi, kterému bych mohla ze zobáku ukrást jeho drobek. Ve Strakově akademii by jich pár tlustých, nažraných mohlo hnízdit...