Jsem ateista?! Díky bohu!?

"Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, ochraňuj ji od zlé moci", odříkávala jsem s mou prababičkou, když mě večer chodila ukládat do postele. Pamatuji si z její ložnice svaté obrázky, andílky a v kuchyni visel z police křížek. Ovšem nikdy jsem v "nic" či "nikoho" tam nahoře, jak se říká, nevěřila. Na náboženství jsem nechodila, a moji prarodiče jsou zatvrzelí ateisté.

Už to bude rok, co jsem v noci vysedávala u své bývalé spolužačky v kuchyni, kouřily jsme do digestoře, na plotně měly položené víno a jak už to tak u vína bývá, dostaly jsme se až k tématu pána Boha. Kroutila jsem očima a nechala Kamilu se vykecávat. Zřejmě si povšimla mé nedůvěry a položila přede mně bibli. Tutu knihu jsem nikdy nečetla a že jsem vášnivá čtenářka. Kamila mi nabídla, abych knihu prostě někde náhodně otevřela a ukázala prstem na odstavec. Skrze to, že ke mě pán bůh promluví.Tak jsem si pomyslela že toho vína už jsme asi vypily moc a knihu jsem otevřela. Samozřejmě si nemapatuji přesně (toho vína bylo fakt až moc), co bylo v odstavci napsáno. Něco ve smyslu, že nemusím dělat to, co právě dělám, že mám možnost výběru a svobodnou volbu. Okamžitě jsem si za tyto věty dostadila mou dosavadní situaci a trochu se nad tím pozastavila. Kamila se na mě usmívala a ptala se: "Dobrý ne, tak už věříš"? Odpověděla jsem, že ne...Že takových náhod se může stát. A tím jsem toto téma uzavřela.

Když jsem letos v květnu trávila svou poslední noc v New Yorku, zdál se mi takový ten ze snů, na které člověk ještě nějaký čas myslí a říká si, co asi má znamenat. Byla jsem v takovém polospánku, kdy jsem věděla že jsem v posteli ale že ještě nespím, stále jsem vnímala z vedlejšího pokoje televizi. A ze dveří ke mě začaly přicházet postavy, stály vedle postele ale vůbec jsem je neznala, chodili ke mě lidé v džínách, staré paní v šatech a nakonec přišel můj mrtvý pradědeček v teplákác, který si sedl si ke mě na postel. Podíval se na mě a já se s leknutím probudila. Už se mi nedařilo usnout a dostala jsem trochu strach z letu. Když jsem už byla v Praze, divný pocit ze snu ze mne opadl a nechala jsem to být. Ale až druhý den večer jsem pochopila, copak mi asi sen chtěl říci a jsem o tom do dnes skálopevně přesvědčená. Druhý den, cestou z práce,  jsem měla bouračku. Do nemocnice mě vezla záchranka, auto ve šrotu. Policie, která se mnou v nemocnici sepisovala protokol, mi říkala, že z auta po srážce s tramvají už moc lidí po svých nevyleze. Na fotkách jsem potom viděla, že spojnice autu utrhala předek. Být na kolejích o vteřinu dříve, spojnice by asi prošla mnou a vyšla dveřma spolujezdce. Takto jsem vyšla pouze s modřinama, boulema, rozbitou hlavou od airbagu a sklem v ruce. Vůbec nic se mi vlastně nestalo, na to, že z auta zbyla prodejná zadní světla a koberečky. Po bouračce jsem nemohla spát, kvůli otřesu mozku jsem se musela do půlnoci udržovat při vědomí. Tehdy mi přišlo na mysl, že mě pradědeček ve snu přišel asi varovat a že ti moji andílci, jak jsem se jako malá modlívala s prababičkou, se museli pěkně zapotit.

Před týdnem jsem cestou z práce měla takový zvláštní pocit. Nikdy jsem takové nutkání nezažila, myslím, že ho slovy nedovedu popsat. Došla jsem na náměstí Míru před kostel sv. Ludmily. Denně jsem okolo něj chodila bez povšimnutí. Ale tentokrát jsem do něj vstoupila. Zrovna se konala jakási bohoslužba, či mše, jsem barbar a nevím jak se tyto ceremonie správně nazývají. Zůstala jsem stát hned u vstupu a pozorovala celou tuto akci. Kněz (snad to kněz byl?) něco předčítal (předpokládám že z bible), mával rukama, potom kadidlem, každou chvíli se lidé v lavicích zvedali, pak zase klekali, pak zase zvedali a takto se to opakovalo asi půl hodiny, než se všichni pokřižovali a začali po pokleknutí v uličce kostel opouštět. Prohlížela jsem si (jak nějaká zvědavá bába), co za lidi do kostela chodí. Čekala jsem totiž pouze samé starší lidi. Prostě jsem měla takový předsudek, že do kostela chodí akorát babičky v šátcích, aby venku před kostelem pak mohly pomluvit celou vesnici. Překvapilo mne, kolik mladých lidí do kostela chodí. Kravaťáci, mladé holky s barevnými vlasy klečely v uličce a doslova bych řekla "profesionálně" se tam křižovaly. Opravdu jsem takové osazenstvo kostela nečekala. Když to kázání (prostě nevím co za akt to bylo) skončilo, odvážila jsem se dovnitř. Poprvé jsem si v kostele sedla do lavice a zadívala se kolem sebe. Když můj zrak spočinul na tom kříži s mrtvým Ježíšem, nepohnulo se ve mě nic. Nevím, na co jsem čekala, prostě jsem tomu výjevu poděkovala, že mne nechal na živu, ačkoli jsem pořád něvěřila, že mě někdo slyší nebo vidí...Své zvědavosti, nebo snad nutkání jsem ulevila a kostel jsem opustila.

A proto jsem zajela na hřbitov, kde odpočívají moji praprarodiče. Zadívala jsem se na jejich tváře na vyšísovaných fotografiích a opravdu vážně, od srdce a nahlas jsem jim poděkovala. Za svůj život i za zdraví svých blízkých. A právě tam jsem pocítila úlevu, našla jsem to pravé místo, kde prostě říci díky.