"Slečno, vždyť vy jste taková mlaďounká, malinká.."

Vypadat mladší, než ve skutečnosti jste, je někdy více na škodu než ku prospěchu. Od svých 18ti let vypadám tak o 4 roky mladší než ve skutečnosti jsem a do teď jsem to brala spíše  jako srandu. Když jsem musela všude ukazovat občanku či řidičák, když mé mladší sestře bez okolků nalili alkohol a mne se ptali na věk. Většinou to byly úsměvné historky k pobavení okolí. Ovšem až na pracovním poli jsem se přesvědčila, že to zase taková sranda není.

Už o letní brigádě během střední školy jsem se s tímto nepochopením setkala poprvé. Pracovala jsem v pizzerii jako dopolední směna a tak v době obědů měl člověk opravdu co dělat, aby udržel informaci v hlavě. Na oběd k nám pravidelně chodily tři ropuchy, které tak doopravdy vypadaly. S lehkým zpožděním jsem jim přinesla jejich vody a omlouvala se seč mi síly stačily. Myslela jsem, že to postačí. Místo toho se ta největší ropucha otočila směrem k baru, kde seděla šéfová, a na celou restauraci zařvala: „Lenko, proboha, co to tady zaměstnáváte za děti? To si nemůžete dovolit platit někoho pořádného?“ No ačkoli mi bylo opravdu pouze 17, tuto práci jsem dělala pravidelně každé léto a tak jsem měla v obsluhování jistě více praxe, než ta opuchlá paní. Ovšem toto byl ještě slabý odvar toho, co mě potkalo nedávno.

Ve svém nynějším zaměstnání jsem dostala na starost brigádníky, kteří se nám starají o komunikační centrum naší firmy. Jako první parta se dostavili dva mladíci, okolo 17ti let. Byli slušně oblečení, vypadali rozumně. Asi tak týden šlapalo vše tak jak mělo než přišla na pořad dne velká tisková konference. Sama jsem běhala jak hadr na koštěti, úkoly rozdávala v poběhu tak jak je už u nás běžné, a kluci stále seděli u počítačů a nevypadali, že by se jim zrovna chtělo něco dělat. A tak jsem se rozčílila, a pohrozila jim, že jim to napíšu do hodnocení pokud okamžitě nezvednou zadky. Kluci teda odnesli pár talířů a opět se usadili k počítačům. Po skončení akce jsem si je vzala na „kobereček“ a důrazně jim zopakovala jejich úkoly a podmínky, za kterých nastupovali. Velmi naivně jsem si myslela, že to přejdou alespoň mlčením. Místo toho se mi oba vysmáli a odpověděli „Bobino v klidu, se tak nerozčiluj, ti to nesluší“.

Další parta děvčat, nebyla o moc lepší, ačkoli jsem doufala, že holčičky budou pružnější. Místo toho chodily do práce jak holky z E55 a ani přes důrazná opakování, že takto chodit do komunikačního centra nemohou, se mi vysmívaly. A tak se nedalo nic dělat, musela jsem jít na vyšší místa a poprosit, zda si je může někdo vzít do své gesce místo mne, protože mě studenti neposlouchají.  Odpovědí z vyšších míst mi bylo, že co bych chtěla, když vypadám jako ty děti…

Další z takových situací u mne nastala nedávno, když jsem byla na jednom z pohovorů. Seděla jsem v kavárně a čekala, až se dostaví pán, se kterým jsem měla pohovor absolvovat. Měla jsem na sobě šedý kostým, vyčesané vlasy, na makeupu jsem si dala ráno záležet a tvářila se docela napruženě, jelikož dotyčný měl už půlhodinové zpoždění. Když se už tedy milý pán dostavil, nemohla jsem si v jeho obličeji nevšimnout zklamání a lehkého arogantního úsměvu. Moje seběvědomí opadlo o dalších 5 bodů, když mi nabízel místo vedoucí oddělení a ptal se mne: Slečno, ale vy jste taková mlaďounká, malinká, jste si jistá, zda byste zvládla vést pět lidí?“ A nezapoměl na litující úsměv.
Sakra! To jako jen proto, že vypadám mladě mi ubírá na schopnostech? To jen proto, že můj obličej vypadá jako obličej panenky, jsem odsouzená nestoupat v kariéře výš? Nepočítám s tím, že by se tento pán ozval že postupuji dál, to v jeho výrazu bylo velmi dobře čitelné.

A tak cestou domů jsem se zastavila na víno a chtěla si vše nechat projít hlavou a vymyslet, co tedy se svým vzezřením mám dělat…“Dvojku bílého vás poprosím“ „ A slečně už bylo 18?“ dostalo se mi odpovědi servírky.