"Dokavad jsme nahatý, od hlavy až po paty, nikdo neví kdo je chudý a kdo je bohatý. Podle kabátu se svět měří, lháři ve fraku každý věří, protože je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka, kdo v hadrech čeká na štěstí, ten se načeká." Kéž by tak pánové Werich s Voskovcem věděli, jak dokonale, doslovně vystihli problém dnešní doby, kdy jeden druhého soudí NE podle toho co má v sobě, ale pouze na sobě...
Včera večer jsem absolvovala pracovní pohovor, díky kterému jsem zase o trochu více ponaučená do budoucna. Nevím přesně kolik času jsem strávila prezentací sebe samé a svých pracovních zkušeností té kamenné ženské tváři předemnou, která mne probodávala pohledem, až jsem pocítila pot na zádech. Až do posledních tří minut pohovoru jsem si vedla dobře. Paní předemnou, která mi od začátku svým vzezřením silně připomínala Igora Hnízda, mi položila poslední dotaz: "Co si myslíte o slušném oblékání, je pro vás důležité?" Bohužel jsem jí nemohla říct, co mi v té chvíli problesklo hlavou, nemohu to totiž ani napsat, protože by mi byl zrušen blog. Naštěstí i přes to neuvěřitelné horko které mi bylo, jsem zachovala chladnou hlavu a odpověděla jí, že ačkoli je oblečení pouze skořápka, budí při setkání s lidmi první dojem a člověk by měl chodit upravený. Sotva viditelně kývla a řekla, že druhé kolo pohovoru je v neděli a ať se slušně obleču a něco udělám s "těma prsama".
Cestou z kavárny na zastávku jsem se prohlížela ve výlohách, v odrazech skla a hlavou mi pořád běžel ten uštěpačný pohled na můj hrudník a zadek když jsem se zvedala od stolu. Najednou jsem si přišla celá divná, mé dosud oblíbené plátěné, bílé kalhoty jsem začala nenávidět, protože mi najednou moc obepínali zadek. Své háčkované tričko se silonem vespod jsem začala také nenávidět, protože mi nejspíše dělá moc velká prsa...Při příchodu domů jsem si přišla jak poslední troska, která si musí vyndat ze skříně teplý šedivý kostým, halenu s dlouhými rukávy a připravit se na to, že v neděli bude v tomto "skafandru" zavřená celý den. Samozřejmě tento velmi pohodlý outfit musí doplnit ty nejvyšší podpatky co v botníku najdu a od devíti do čtyř, kdy budu mít namotnovaný úsměv, nesmím dát ani mrknutím najevo, že mě v nich kur..... bolí nohy. Doopravdy zvažuji, už od včerejších šesti hodin večer, zda se v neděli mám té komedie zúčastnit či ne... Příčí se mi, předvádět se sedm hodin upnutá v kostýmu (nebudu asi dýchat, mám strach o ty knoflíky), cupitat na podpatkách a s úsměvěm, jak kdybych měla ústa natržená dokazovat, že jen JÁ jsem ta nejlepší a nejchytřejší a jen MNE by měli zaměstnat...
Zastávám názor ten, že člověk samozřejmě musí umět rozeznat jak se při které příležitosti obléci. Přesto, necítíme se líp, když jsme oblečeni v tom co nám vyhovuje a co je pohodlné? Ano, na pohovor nebo na svatbu nepůjdu ve svých růžových kraťasech a vytahaném tričku, ani stanovat do lesa nepůjdu v jehlách od Guesse a s Vuittonkou na rameni. Ale neměl si by zaměstnavatel raději jedno výběrové kolo pozvat lidi takové, jací doopravdy jsou? Nedověděl by se o nich víc? Co si vyvodíte z pohledu na člověka, který je sešněrovaný v kostýmu, potí se jak to prasátko, pusu má vytahanou od falešného úsměvu" vždyť je to všechno jen skořápka, za kterou se schováváme. Třeba já se cítím dobře v dřínech, teniskách, tričku, staženými vlasy. Nepotřebuji pobíhat po Praze na jehlách (to je o odřená ústa na těch kostkách nebo v metru)...A tím že já se cítím dobře, pak i můj projev je uvolněnější a můžu se soustředit na to co říkám, a né se bát nadechnout a vydechnout, otočit nebo chraň bůh - předklonit.
Venku se rozednívá a zrovna si představuji, jak by vypadal den, kdyby každý vyšel z baráku nahý. Jak bychom se všichni tvářili a chovali, kdyby jsme cestou do práce potkali nahého souseda, jinak vždy chodícího v montérkách? Nebo co kdybychom potkali vždy přísně se tvářící kolegyni, jak je v rouše Evině - tvářila by se pořád tak panovačně a přísně? Jak by se tvářil obávaný ředitel? Sjednal by si respekt při poradě? Nazí jsme všichni stejní, to co mezi námi lidmi dělá tak hluboké propasti, je právě oblečení - od něj se už odvíjí, kdo je majetný, kdo je chudý, kdo dává přednost raději praktičnosti, nebo kdo si raději koupí lednici než kabelku. Takto jsme už každý jiný a navzájem se soudíme. Bohužel - "podle kabátu svět se měří a lháři ve fraku každý věří..."
