Zoufalá matka aneb Dítě v bytě 2

Deník malého nerváka – strasti a slasti (spíše to první) vytouženého rodičovství.

Bývala jsem dobrou pařmenkou. Teď jsem špatnou matkou. Ale snažím se! Fakt! Aby moje IQ nekleslo pod úroveň dětského chrastítka, snažím se držet při životě aspoň blogováním. Ale naše Žofka Orangutánová dává najevo velmi důrazně a hlasitě svůj nesouhlas s mojí publikační činností. Dožaduje se ustavičné péče, neboť den, jak známo má čtyřiadvacet hodin, které jsou nutné vyplnit.

Nestyda

Přišla jsem ale na způsob, jak se konečně dostat na chvíli k psaní. Beru si počítač do koupelny a sedím na (naštěstí vytápěné) podlaze, píšu a jedním okem dohlížím na naši neurotickou opičku. V koupelně málokdy řve. Zde se totiž nachází přebalovák, na kterém se cítí dobře. Úplně nejlíp jí je, když může být kompletně nahatá a pořádně roztáhnout nohy. Trochu se obávám o její budoucnost, ale hlavní je, aby byla ve svém zaměstnání šťastná. V tomto případě bych nerada použila výrazu „aby ji práce naplňovala“, ale v lepším případě z ní bude snad jen nudistka.

Tisíc a jedna noc

Už si ani nepamatuju, kdy jsem spala víc, než hodinu v kuse. I když je děťátko v limbu, honí mě schýza, že ji slyším řvát. Budí mě každé zabzučení mouchy, sepnutí radiátoru, nebo šveholení listí na stromech za oknem.

Naše dítě si patrně myslí, že je jižanka. Chodí zásadně spát kolem jedenácté hodiny večerní. Neměla jsem s ní v šestém měsíci těhotenství jezdit do Itálie. A už vůbec ne chodit na večírky.

Když už je dítě pracně uspáno, snažím se, abych ji nevzbudila. Mám žízeň, potmě sahám na parapet, kam jsem si odložila sklenici s vodou. Už ji mám. Au! Piju kaktus! Cože? Nějaká mexická forma akupunktury nebo netradiční forma feťáctví? Ne. Můj přehnaně pořádkumilovný manžel moji sklenici odnesl jakožto „nepořádek“ a já potmě nahmatala kaktus zasazený do skleněné nádoby.

Nekonečné dny

Ačkoliv jsem stále v jednom kole a nemám chvíli pro sebe, v podstatě se nudím.  Konverzace na téma papání a kakání mne neuspokojuje, navíc se trochu obávám toho, že první slovo naší holčičky bude asi „hovno“ jakožto nejfrekventovanější termín dne. Během kojení a chování se pokouším socializovat aspoň virtuálně a jednou rukou surfuji na facebooku, přesto, že je to s ním jako s ledničkou. Víme, že tam nic není a stejně tam pořád čumíme.

Naše dítě je mimino, které navýsost sere být miminem. Pardon, ale jinak se to říct nedá. Měla jsem romantické představy o růžolící holčičce, spokojeně se usmívající z kočárku, která si po každém kojení krásně zdřímne a mezi tím si žvatlá a bdí do dalšího krmení. Žofie není typ dítěte, kam ho položíš, tam ho najdeš. Potřebuje akci, zábavu, jenomže zatím je prachobyčejný ležák a moc zábavy se s ní nenadělá a to ji vytáčí do ruda.

Když už jsme u té rudé, nejlepší na zapařenou pr… zadek je podle mě Rybilka. Své jméno nedostala mastička jen tak. Opravdu to páchne jako kýbl od týden starých makrel. První dny jsem se musela hodně přemáhat, abych si neublinkla, ale člověk si zvykne na všechno. Ačkoliv jsou účinky Rybilky prokázány, rozhodně bych ji nedoporučovala k léčení dospělým ženám. On takový dámský klín zavánějící rybinou není kdovíjaké afrodisiakum.

Diagnóza

Na doporučení pediatra jsme zavítaly k neurologovi. Ve dveřích nás vítá slovy: „Sundejte botičky.“ Upřeně se dívám na své dítě v kombinéze a v ponožkách, načež se dozvídám, že jde o moje „botičky“! Mou čtyřicítku loď tak dlouho nikdo neoslovil.

„Co umí?“ Táže se neurolog. Nechápavě se na něj dívám. Co by jako měla umět? Říkanky nebo dokonce malou násobilku? No umí jíst (zatím ne příborem), kadí (do plínek) a čumí.

„Dává si ruce do pusy?“ upřesňuje lékař. To si dává, ale doposud jsem to považovala za zlozvyk, nikoliv za umění. „Pase koníčky?“ No, to nepase. Nenarodila se pro práci v hospodářství, nýbrž minimálně pro Nobelovku.

Doktor klepe na čelíčko (i jiné části těla), potom píše recepis, jednou denně prášek Béčka, bude holka jako rys. Dozvídám se, že naše dítě nejenže není geniální, nýbrž zaostalé. Ve dvou a půl měsících by se mělo věnovat pasáctví, na což Žofie zvysoka dlabe, na břiše si maximálně tak cucá ruku a na závěr si mohutně uprdne. Toť vše. No tak to neumí, no, zato se umí posrat až na záda. Kdo z vás to má? A taky má skoliózu. A její řvaní má též diagnózu. Je to nervák. Prý trochu dráždivější. Krom Béčka na zklidnění bude muset chodit cvičit. Jo, tak to se rozhodně uklidní. V duchu se křižuji a připravuji na řev jako na jatkách.

Nevím, co je lepší, zda to, kdyby naše dítě bylo jen zlobivý fracek, anebo to, že je vadná.  Nicméně teď můžeme říkat: ona není zlobivá, ona je nemocná. Vzhledem k tomu, že já na nervy nedostala na rozdíl od dcerky nic, dávám si večer aspoň sklenici Pálavy. Třeba ji to zklidní líp, než vitamín B6. 

www.viktoriebeso.cz