D1 je jen jedna

Hájvej číslo jedna a po ní jede king… Vlastně hned několik kingů. A čím víc se jich na D1 na kilometr nachází, tím výživnější je to cesta. Připravte si volanty, jedém!

Před dvaceti třiceti lety by k popisu cesty po naší páteřní dálnici stačilo pár slov: „Nastartoval jsem, vyrazil z Prahy, cestou natankoval a vyčůral na benzínce, po dvou hodinách přijel do Brna. Dnes by taková cesta vydala na román. Jako třeba ta moje páteční.

Ve 13:00 vjíždím na D1 za Chodovem. Děti vzorně v sedačce, svačinka připravená, plná nádrž nafty, nic nebrání tomu, abychom v 15:00 byli u babičky. Nic, krom D1. Zapínám navigaci, ne že bych měla pocit, že netrefím domů, ale kvůli případným zácpám, objížďkám a nečekaným situacím se to hodí. Navigace už teď nesouhlasí s mým časem příjezdu, a hlásí cílovou destinaci v 15:45 hod. Na tu bídu by to ještě šlo.

První kilometry vzorně ubíhají, obě děti jsou limbu, rádio vyhrává, slunce svítí, cesta jak má být. Idylka netrvala dlouho. První zúžení, kamion za kamionem ze všech koutů světa plně obsazují celý pravý pruh, mají dnes snad někde sraz nebo co. Míjíme výstavu pracovních strojů v uzavřeném dálničním pruhu, jinak se nic neděje. 

Chvíli se ploužím za Jűrgenem, ale dochází mi trpělivost a jdu předjíždět. Kola kamionu temně hučí, soustředěně třímám volant, jo, povedlo se. Tak vezmu i Františka, chvilka soustředění, jo, je to tam! Tak vezmu ještě Ištvána. V moment, kdy se cpu vedle něj se mu plaší přívěs a divoce vibruje na panelech. Polévá mě studený pot, modlím se, mám chuť zavřít oči a pustit volant. Přemýšlím, zda bude lepší, když škrtnu bokem auta o betonové zábrany z jedné strany, nebo mě zachytí kolo kamionu ze strany druhé. Takže Štefana už předjíždět nebudu, kašlu na to. Vyhodnocuji, že minuta rychlejší cesty k dobru nestojí za rozbité auto a už vůbec ne za naše životy.

Potupně se zařazuji do prvého pruhu mezi kamiony a tam hodlám zůstat až do Brna. A takhle si já a kamiony jedeme už dobrou půlhodinku. Cvičně mrkám na navigaci, jak se nám pěkně krátí čas. Ale počkat! On se nekrátí, on se prodlužuje! Karibik má Bermudský trojúhelník, my máme D1. Ztrácí se tu ujetý čas! Dojezd v 15:55 hod.

Na chvíli se vymaňujeme ze zúžení a otevírá se nám krásný široký obzor dvou plnohodnotných pruhů. Rychle šlapu na plyn, abych dohnala časový deficit. Tududum dum. Tak nic. Laco předjíždí Andrzeje. Jede asi o jeden centimetr za hodinu rychleji, takže než ho předjede, je konec širokého pruhu a zase tu máme zúžení! Dojezd v 16:10 hod.

Z pomalé monotónní jízdy se mi chce spát. Dávám si bonbon, abych se nastartovala rychlým cukrem. A další a další a další… Děti ještě stále spí, vzadu je klid. Aspoň že to. Popojíždíme v koloně, velebím vynálezce automatu, protože takhle mi upadne jen kotník ze šlapání na pedály, ale zápěstí odpočívá. Volnou rukou, co nemám na volantu, můžu v klidu žrát bonbony. Dojezd v 16:20 hod.

Meziříčí. Tak teď už je to totálně v p…pytli. Vlečeme se ukrutně, chce se mi spát, při prudkém zabrzdění mi spadla lahev s vodou kamsi pod sedadlo spolujezdce, kterého ale sebou nemám, takže brzo zhynu žízní v pomalu jedoucí koloně. Zastavila bych na kafe a na záchod, ale nechci budit ty dvě ratolesti vzadu, jsem ráda, že mám klid na řízení. Dojezd v 16:30 hod.

Nastává další úsek, bez zúžení a dokonce ani žádný kamion nepředjíždí! Haleluja! Dupu na plyn, abych dohonila časovou ztrátu, na tachometru svítí číslo 170, víc to nezkouším. (Pokud to čte nějaký policista, vůbec to takhle nebylo, je to kampaň!) Pořád se mi chce spát, mám žízeň a je mi blbě z toho balení bonbonů, co jsem snědla dětem. Dojezd v 16:40 hod.

Jedeme už tři hodiny, jsme deset kilometrů před Brnem a pořád nám chybí hodina k dojezdu do mé rodné vsi směrem na jih od města. Zvažuji sjezd z dálnice, ale navigace říká, že mimo dálnici to bude ještě o patnáct minut delší a potvrzuje to i natřískaný exit, ze kterého by neunikla ani myš. Jedu tedy dál po D1, dokud se provoz zcela nezastaví. Stojíme. Ještě stále stojíme. A pořád. Zde se potvrzuje, že Brno je opravdu tak betelné štatl, že na něj i Pražáci stojí fronty.  Dojezd v 16:50 hod.

Auto se nehýbe, děti se budí. Mají žízeň. Mají hlad. Vše ošéfuju, batoh mám plný občerstvení. Chtějí čurat. To ošéfovat nemůžu. Přemýšlím, jak se asi dají vyprat pročurané auto sedačky. Potah jo, ale co ten vnitřek, polystyren zůstane nasáklý a bude smrdět až do soudného dne. Že bych to pak u babičky namočila do sudu s dešťovkou? Nerozpadne se to pak? Děti kňourají, že už to nevydrží. Pořád stojíme.

Stáčím volant a zajíždím za kamion od odstavného pruhu. Do strany ven z dálnice neotevřu dveře kvůli svodidlům. Vytahuju je z auta do dálnice. Bez vesty, bez výstražného trojúhelníku, proti všem předpisům. (Pokud to čte nějaký policista, všechno popřu!) Hážu děti za svodila, dřepají si k betonové stěně a čůrají na asflat. Kolem stojící kamioňáci to pozorují ze svých kabin. Jedno z mála vzrušení za posledních mnoho minut. Taky se mi chce čůrat. Ukrutně, ale tuhle show řidičům nemám úplně chuť dělat. Cpu děti zpět do sedaček, kolona se rozjíždí. Kamiony uctivě pomalounku a s odstupem objíždějí naše auto. Jeden troubí, nevím co tím chtěl dokázat, naše zmizení? Tak takhle D1 čarovat ještě neumí.  Skáču za volant, vjíždím z odstavného pruhu do jízdního a… stojíme! Dojezd v 17:00 hod.

A co vaše čtyři hodinky na dvě stě kilometrové dálnici? J