aneb slasti a strasti rekreačního houbaře .............................................................................
Miluji hledání hub, nevadí mi jejich krájení a úprava a zbožňuji jejich chuť. Kamarádka Ája je nesnáší a tak jí je z talíře i v restauraci vybírám, bonton, nebonton. Přece takovou dobrotu nenechám vyhodit do koše.
Smaženice, houbové ragů, rizoto, karbanátky, plněné houby, houby pod maso, na špagety, na pizzu, studený houbový dip ... Ach, houby jsou jídlo které bych snad mohla od rána do večera, ačkoliv na ně do lesa vyrazím jen málokdy.
... v noci se mi o nich zdálo. Vystrkovaly orosené hlavičky z trávy a i v tom snu voněly.
Hříbky.
A když se vám něco takového zdá, tak prostě musíte. To není jen tak, cítit takové vnuknutí.
Večer si říkáte, že vyrazíte brzy ráno. Tím brzy myslíte tak sedmou hodinu. Ráno čas přehodnotíte, vždyť je všední den, žádné procesí v lese nebude.
Chyba lávky. Na vašem oblíbeném lesním parkovišti stojí v devět už pět aut. Jdete pořádný kus lesní cestou a pak teprve zapadnete do lesa. Říkáte si, že taková vzdálenost by mohla stačit. Opak je pravdou. Při třicátém čerstvém macatém odřezku vašich předsběračů propadáte panice. V koši se vrtí tři paběrky a v lese to vypadá jak po kobercovém náletu. Všude kolem je slyšet praskot větví a volání spřátelených houbařů.
Prcháte tedy ještě nějaký kilometr než se zaboříte do zvlášť husté smrčiny, kde doufáte, že ještě nikdo nebyl.
Sem tam nějaký osamělý mrńous vám dodává naději, že bude mít větší bratříčky.
Doslova se plazíte pod nízkými smrčky, orvaná jak samice a se strachem neztratit orientaci.
Dosedáte vysíleně na pařez uprostřed pustého bukového plácku a pijete z čutory. Najednou vidíte klobouček ožraný lesní zvěří a vedle další. Kdyby nebyl nakousnutý, splyne s listím. Zastavíte se, přidřepnete a jen se pomalu díváte. Dech se vám zastavuje a srdce prudce buší. Slast z viděného se rozlévá celým tělem, chce se vám řvát blahem, ale ovládnete se, abyste nepřivolali další houbaře. Když na tom listnatém mdlém plácku ukládáte do koše dvacátý kousek, je vám mnohem líp. Čistíte houby na místě, jednak abyste netáhli domů zbytečně červivé a jednak z nepopsatelné zlomyslné rozkoše při představě pohledu následných houbařů na vaše odřezky.
Už ve značně lepším rozpoložení se prodíráte dál a dokonce se kocháte lesem jen tak. Jak hub přibývá, ignorujete ty podměrečné a velkoryse je necháváte dorůst. Babky, růžovky a podobné úlovky, jindy ceněné, vás nechávají chladnými.
Po hodině a půl si říkáte, že dopolední fitness by už stačilo, mokré pohorky a zmazané oblečení taky, ale říkáte si, že by to navrch koše ještě něco chtělo. Jako na potvoru zase dlouho nic nevidíte. Chce se vám čůrat. Dřepíte a zíráte do protější stráně, kam by vás normálně nenapadlo se podívat. Nevěříte svým očím. Vidíte hřib, jaký jste nesebrali deset let. A vedle další tři jen o něco menší. S posvátnou úctou je kladete vedle sebe, kocháte se než jim očistíte nohu a přesvědčíte se, jestli si na nich nepochutnaly skrz naskrz bedlobytky.
Pocit z úlovku se dá směle srovnat s pocitem z atrakce velký jump v lanovém centru a nebála bych se ho přirovnat i k postkoitální euforii.
Slast je dokonána. Potkali jste houbařského boha, který vám vnuknul, kde máte přidřepnout.
Prodíráte se opatrně s košem na cestu a říkáte si, že už nechcete nic najít, kam byste to dali a vzpomínáte na situace, kdy jste sbírali houby i do svázané mikiny.
Hrdě kráčíte pořádný kus cesty zpátky k autu. Když vám ostatní houbaři kradmě koukají do koše, pociťujete slast dvojnásobnou. Usmíváte se jen na houbaře s proutěným košem, protože to je, dle vašeho estetického i praktického cítění, jediná správná nádoba na houby. Na houbaře s taškami, igelitkami, kýbly či dokonce kbelíky od barvy, se díváte skrz prsty.
Z radosti potěšit ostatní i z praktického důvodu část hub rozdáte a zpracované, vychladlé houby rychle zamrazíte. To abyste nedopadli jako já a neujídali permanentně z krabiček.
Tak tedy: lesu i houbám zdar a vám, rekreačním houbařům neméně. A ať se vám sem tam podaří potkat takového houbařského bůžka jako mně ;-)
