Vzrušení raději „živě“ než ze záznamu, prosím...

Dívám se na hokejový zápas našeho týmu, fandím, držím palce a jsem napjatá jak to dopadne. Co se týká míry prožitku a míry vzrušení, jistě se mnou budete souhlasit, že stihnout zápas v přímém přenosu je mnohem větší potěšení než jeho sledování, když už víme jak to všechno skončí...

Technický pokrok kluše mílovými kroky, máme tucty televizních stanic, jsme stále více on-line. Závody a zápasy z olympiády v Soči můžeme sledovat živě co hrdlo ráčí. 
Na druhou stranu si každou chvíli někdo posteskne, že jsme dříve, před on-line dobou, tak nějak víc živě žili. Mnozí mají pocit, že moderní technologie přikovaly mnohé k televizím, počítačům, tabletům, mobilům a jiným virtuálním hrátkám tak, že zapomínají téměř vyjít ven...

Sama ten pocit vůbec nemám a naopak si myslím, že nám pokrok lépe umožňuje dělat to co chceme a stýkat se živě s lidmi, se kterými opravdu chceme být.
Nedávno jsme si při kurzu genealogie vyprávěli o situaci, kdy na určitém území byly všichni příbuzní, protože se ženili a vdávali mezi sebou a okolnosti jim neumožňovali poohlédnout se dostatečně jinde, to samé platilo i volbě profese a dalších zájmech.
Pro některé je tato z nouze ctnost nostalgickou tradiční hodnotou a přemíra možností volby dnešního světa pak bludištěm bezradnosti – jakou cestu si vlastně vybrat.

Kdysi v mém oblíbeném časopise  - Technickém magazínu položili jednomu vědci otázku - jak si představuje absolutně telekomunikačně propojenou společnost. Odpověděl, že to bude tehdy, když se dovoláte každému, i kdyby byl tisíc mil na moři nebo hluboko v poušti a pokud ne, bude to znamenat, že je mrtvý. Dnes je to skutečnost, ale tenkrát, v osmdesátých letech mi to přišlo jako velké sci-fi.
Lidé právě díky komunikačnímu rozvoji a virtuálnímu světu poznávají jiné živé bytosti, se kterými by jinak neměli šanci se potkat, a se kterými stojí za to komunikovat osobně.
Pokud někdo virtuálně „zamrzne“ jeho volba, jeho chyba.
Zrovna tak jako nářky, že počítače mohou za obezitu, nevěru, gamblerství, podvody všeho druhu ...
Ten kus plechu s integrovaným obvodem za to opravdu nemůže... může za to jen a pouze člověk sám a abych pravdu řekla, je mi úplně jedno jestli se někdo válí u počítače s popcornem, protože je to jen jeho věc a jeho radost.

Dočetla jsem se, že ministr školství chce kvůli obézním dětem zavést na ZŠ třetí hodinu tělocviku. Silně pochybuji, že se tímto krokem podaří přimět děti k větší lásce ke sportu, pohybu a aktivnímu životu vůbec.

Když jsem viděla radost snowboardistky Evy Samkové nad její zlatou medailí, kromě té radosti se mi líbilo i její nefalšované nadšení a přirozený projev člověka, který to co dělá, dělá s láskou, vášní a proto, že ho to baví, a nikoliv jen pro vítězství samotné.
Lze se naučit píli, rutině, vytrvalosti, ale radosti, bezprostřednosti a vášni se naučit nelze. Ta je nebo není.

Často mívám pocit, že i někteří lidé existují také jako ze záznamu, protože předem vím, jak se budou tvářit a chovat. Vzpomínám na průpovídku mé babičky: „Trochu života do toho umírání...“ a sama dodávám, že život je od slova živý a je jen jeden. Roli v tom dalším si klidně odpustím...