Vypněte mi tu hlavu!

Jsou okamžiky, kdy bych ji potřebovala odložit na noční stolek jak Jan Hrušínský v Dívce na koštěti. Jenže neovládám kouzla a čáry a tak ji musím nosit na krku v dobrém i ve zlém. A jsou přitom okamžiky, kdy bych ji s chutí zahodila, uložila do skříně, prostě vypnula.

Nezáleží na tom, jestli je den či noc, hlava neposlouchá. V noci, kdy by má právo zapudit všechny myšlenky, je to někdy obzvlášť tristní. Snažím si představit tichou zátoku, mírný vánek, klidné moře a pohupující se bárku, která mne odveze do ráje spánku. Snažím se představit si cokoliv jiného, ale hlava si vede svou. Promítá si barevné kovbojky, ty myšlenky, které chci nejvíc zahnat do kouta, tancují divoký valčík v první lajně a i přes urputnou snahu myslet na tu zátoku, se stále vracejí.
Z principu zapuzuji veškeré medikamenty na upadnutí do bezvědomí a představuji si, jak by bylo jednoduché mít na hlavě vypínač.
ON – OFF. Cvak sem, cvak tam. Ale kdo by ho obsluhoval? Fantazii mi kazí technické detaily. Zase to zbude jen a jen na mě.

A co teprve ve dne?! V noci je funkce jasná, ale ve dne? Jak bych přepínala na všechny ty činnosti, které bych měla ...?
Něco mi říká, že jako mnoho jiných věcí, které máme dány do vínku, je i vnitřní vypínač a přepínač jednak genetickou výbavou a jednak věcí drilu.
Vždy jsem byla v údivu před kamarádkou Dášou, která nikdy neměla s usínáním problémy. Jakmile řekla „dobrou“ spala. Ráno pak často vstávala po páté, aby byla včas v loděnici a v šest už brázdila Vltavu na skifu. V osm nás pak na koleji tahala z postele se slovy: „Vstávejte vy mrchy líný...“ Stejný přístup měla a má i k práci a také je to na výsledku vidět. Přepíná dle potřeby jedna báseň.

Můj vnitřní vypínač a přepínač potřebuje výzvu. Jakmile nastane, vše se zdá být hračkou a jde tak nějak samo. Ptáci zpívají,  louky kvetou a vypínač na hlavě? Co to je?

Psychologové radí, že nejlepším způsobem, jak se nastartovat na to co chcete, je myslet jako dítě, hrát si, hodit za hlavu pravidla, omezit rutinu, rozdělit cokoliv na menší kousky a hlavně se přestat bát... myslet před spaním na pohádku.
Jednu takovou oblíbenou mám ...  bajku O hluché žábě.
Zkráceně vypráví o soutěži žab, které se rozhodly vyšplhat na věž. Soutěž začala, žáby šplhaly, diváci kroutili hlavami a pokřikovali, že to není možné zdolat. Žáby odpadávaly, dav opět křičel, že to nedají, že věž je kluzká,  každá to vzdala, jen jedna z posledních sil  došplhala až k vrcholu. Ostatní žáby i diváci chtěli vědět, jak se jí to povedlo, ale když se jí zeptali, zjistili, že žába byla hluchá.

Hezké sny nejen o žábách... ;-)