Proč cukroví nejvíc chutná ještě před vánocemi

„Nejez mi to z toho plechu!“ kárala nás babička, ale jen tak na oko, když jsme jí se sestrou a tatínkem kradli horké cukroví, čerstvě vytažené z trouby. To tajné ujídání pro mne mělo zvláštní kouzlo.

Kouzlo proto, že se to ještě nesmělo. Nesmělo jíst. Vánoční cukroví se peklo, mazalo, lepilo, zdobilo a ukládalo se do chladu do krabic do spíže na chodbě, co nejvýše, abychom na ně se setrou nedosáhly a žebřík se zamykal do kumbálu.
Vysoká židle a pár knih pod nohy to spravilo.

Počínaje štědrovečerní večeří se vydal pokyn: Jezte!
Proč to nejíte? Víte co nám to dalo práce?
A světe div se!
Cukroví narovnané na mísách a slavnostních tácech, hezky v řadách, podle druhu a podle barvy, volně k dispozici, které se samo nabízelo, už nebylo tak lákavé, jako to z plechu, nehotové a nedodělané, poleva na něm nebyla tak přitažlivá, tak jako touha strčit prst do mísy s polevou tekutou a olíznout ho, tajně, za zády kuchařky.

I mé dětské vánoce měly kouzlo výjimečného, kouzlo ochutnání pochutin, které se do ČSSR vozily jen na vánoce. Těšila jsem se na kešu oříšky, banány a mandarinky. Mandle a oříšky jsme ve větším množství pašovali z DDR. Dodnes vzpomínám na ono napětí, jestli nám cestou tam neseberou marky navíc a cestou zpět nové kozačky, které jsme vyváleli v blátě a obuli na nohy. Ti méně šťastní se z kontroly pohraniční stráže vraceli obuti do igelitových pytlíků.

Vůbec se mi po onom nedostatku nestýská. Ale napadá mne, jestli jsme z té nabídky kolem, dostatku všeho a blahobytu nezvlčili.
Nadáváme na vánoce a na konzum a přitom je většina z nás obětí konzumního šílenství.
A vše je přitom jen možností volby.

Když už si shon a bláznění nepřipustíme, kouzlo zakázaného, neplánovaného, nečekaného zůstává. Vždy můžeme překvapit své blízké něčím nenáročným, originálním, co nás vůbec nic nestojí, jen ten nápad a trochu času.

Dnes cukroví téměř nejím a nepeču a bojuji se zásobou cukroví darovaného, které zase dávám degustovat návštěvám, které ale na oplátku nosí to svoje, takže se ho jen tak nezbavím. Ale vědoma si onoho zakázaného, dovoluji milým, blízkým a návštěvám aby ochutnávali, co je jim libo, když pořádám malé soukromé „Prostřeno“. Aby libovolně ujídali z talířků, misek a hrnců, jak Sněhurka sedmi trpaslíkům a kafrali do přípravy krmě... A naoko se zlobím, jako kdysi babička a jsem ráda, že jim chutná a že tu jsou.

Včerejší štědrý večer jsem v naší široké rodině vyfasovala funkci hlavního smažiče masa a jak si myslíte, že to dopadlo?! Jsem hrubě nedisciplinovaná a důvod k obhajobě si vždy najdu.  Musela jsem při tom smažení, poctivě ochutnat všechny druhy mas, protože, co kdyby bylo nějaké málo ochucené a propečené. U slavnostní tabule jsem pak měla chuť už jen na to rozkrojené jablko. A při pohledu na to množství pokrmů, co zůstalo na stole si pokaždé říkám, že bychom s tím nakrmili ještě půlku místní pobočky Armády spásy. Ale jak překonat syndrom strachu : „Jen aby hosté neměli hlad?“

K čertu se zákazy, disciplínou a půstem ! Dělejme to, na co máme chuť a nelitujme toho.
Je přece úplně jedno, když se nacpeme u pánve a pak se jen skromně rýpáme ve večeři, když nám bylo při ochutnávání tak blaze.

Přeji všem mým čtenářům hezký zbytek vánoc a v novém roce splnění aspoň části toho, po čem veřejně či tajně prahnou.