O hromadění věcí v hlavě i kolem ...

aneb malé zamyšlení nad touhou žít takovým způsobem, aby člověka neudusili kostlivci padající ze skříní…

Jsou situace, kdy si uvědomím, že čím více nahromaděných věcí jakéhokoliv druhu – kolem sebe, v sobě, v hlavě, ubírá člověku svobodný prostor a tíží tím víc, čím větší je jejich relativní objem.

Vidím kolem sebe, že čím je člověk starší, tím víc se u některých lidí projevuje schraňování všeho možného až patologickým „křečkováním“, což je v podstatě nemoc, porucha chování. A nejde jen o rovinu materiální, hromadění majetku movitého i nemovitého, sběr starých klik, zámků, klíčů, různých obalů, výprodejových pokladů v nadměrném množství, věcí nalezených u popelnic,… jde i o harampádí v hlavě.
Když člověk zaplní své myšlenkové komnaty, podobně jako staré skříně, vším možným, ocitá se v nepřehledném bludišti, na jehož „nekonci“ čeká Minotaurus.
A ve chvíli, kdy je člověk unaven a na konci své pouti, ve chvíli, kdy touží po klidu, je nucen otvírat šuplíky a skříně, nebo je za něj otevírají druzí a nechtěné publikum pak sleduje sérii padání kostlivců na zem, často za šíleného rachotu. Někteří diváci se pousmějí nad rozmanitostí života, zametou, roztřídí a pohladí. Jiní spustí pohoršený křik, bez ohledu na svobodné rozhodnutí a soukromí střadatele pokladů, a jako Minotaurus se na nebožáka vrhnou.
Tato podívaná mě utvrzuje v rozhodnutí chovat se tak, abych žádné harampádí ani kostlivce ve skříních neměla. (Toto pořekadlo patrně vzniklo z asociace ukryté mrtvoly (případně nešťastného milence, ve skříni), která je tam tak dlouho, že maso opadalo.)
Ne, pěkně živou okolnost nezamykat tajně do skříně, aby shnila a po letech vypadla, ale pěkně ponechat v místnosti a netajit ji světu. I za cenu toho, že bořím moralistická klišé, úctyhodné kulisy a jdu proti proudu pořekadla –„ tak, jak se to má“. Na oko má.

Někdy je takový přístup krutější než pověstné kousnutí do kyselého jablka, ale i po útrpné zkušenosti v konečném výsledku nesmírně osvobozující.