O Estonsku za Gorbačova, prohibici, frigoších a zmařeném výletu

Pobaltí patří sice i dnes k méně navštěvovaným turistickým lokalitám, ale má neopakovatelné kouzlo. Navštívila jsem ho ještě před devětaosmdesátým rokem a při první vzpomínce na Estonsko  se mi vybaví  tři hesla: PERESTROJKA - GLASNOST, GORBAČOV a PROHIBICE.

Archeologické vykopávky Tallin 1988

Když mi kamarádka před časem líčila  krásy této pobaltské země ze své čerstvé dovolené, vzpomněla jsem si na své zážitky odtamtud z doby mých studií.

Pokud se na tomto blogu napíše Estonsko, skalní čtenáři si možná vybaví článek Standy Wienera, který zde tuto zemi proslavil. Mimo jiné  zde uvedl i odkaz na weby fanklubu tohoto místa, kteří do druhého Čechy nejnavštěvovanějšího estonského městečka hned po Tallinnu zavítali a na svém webu popsali své dojmy z jeho návštěvy.
Přiznám se, že naší tehdejší studentské skupině byl tento zážitek odepřen, a někteří členové výpravy (nejvíc pánská část) z toho neskonale smutnili ještě dlouho po svém návratu do Československa. Zvlášť když název města nalezli poprvé v jízdním řádu a nemohli se tam jet podívat. Takovou magickou silou je přitahoval.

Kamarádka  vyprávěla o cestě na kolech a úžasné  přírodě a také o tom, jak přesvědčila šoféra autobusu, aby s ní našel, v onom druhém, výhradně Čechy nejnavštěvovanějším městě, infocentrum, kde vykoupila místní mapky, které pak v Česku rozdávala přátelům.

Je škoda, že je Estonsko vnímáno hlavně přes tento název nikterak turisticky zajímavého města. A tak chci jen heslovitě popsat, co se o Estonsku vybaví mně:

Razítko AB OBMEN v cestovním pase, výstup naší desetičlenné skupiny po třídenní cestě vlakem  na nádraží v Tallinnu.
Únava po náročné cestě a co horšího, ani kapka alkoholu, přestože jsme vezli v průměru litr tvrdého na hlavu. (Samozřejmě kvůli desinfekci trávicího ústrojí.)
Ne, nebyla to dovolená, jeli jsme pracovat na archeologické vykopávky v historickém centru hlavního města.
Naše pracoviště několik metrů pod úrovní terénu náměstí.
Vykradení naší boudy na převlékání hned druhý den. (Tepláky a montérky zůstaly, ztratily se jen veškeré džíny frajerům co chtěli ve výkopu machrovat starými lewiskami z Tuzexu.)
Navýšení našeho kapesného na místním černém trhu prodejem silonek a spodních kalhotek, na které jsme opakovaně vystáli frontu v Kotvě.
Hledání prken do postelí na kolejích, abychom se nepropadali drátěnkami až na podlahu.
Úžasný koncert ve staré katedrále.
Pracovní obědy a večeře v jedné ze čtyř povolených vináren s restaurací (také důsledek prohibice). Přednostní vstup nás, pracujících inostranců v montérkách před frontou místních dam a pánů v oblecích, kteří stáli frontu na limitovanou hodinu posezení u dvou piv nebo lahve vína.
Opalování a koupání do 22.00 na místních plážích (bílé noci).
Slunce, které zapadalo jen na 4 hodiny.
30 centimetrů vody na ulicích při přívalových deštích.
Lístky na cukr do čaje (aby se z něj nemohl pálit alkohol). Dostali jsme tolik lístků, že kdybysme jím měli osladit každý čaj, budeme v Estonsku rok. (Všechny vyměněné na černém rynku za místní vodku)
Nádherné saunování ve srubu na kraji říčního meandru.
Kotleta Fregata na jídelním lístku v každé restauraci.
Ščoty – ruční počítadla u každé pokladny.
Vážená zmrzlina do kornoutů bez chladiče z kovové vany.
Fronty, fronty, fronty.
Neoškubané slepice s podřezanými kapajícími krky v samoobsluze, kde je jinak jen 20 druhů výrobků.
Limonády nejsou. Jen sok (mošt různého složení konzistence burčáku). Po třech nedělích jsme vděčni jen za vodu a šumáky z domova.

Dalším projevem prohibice byl jev, kdy v přilehlých parcích polehávali různí omšelí občané a kolem nich se zpravidla povalovaly nádobky podobné těm od naší Okeny. Při podrobnějším průzkumu jsme zjistili, že z nich i podobnou modrou tekutinu ve velkém množství popíjejí. V drogerii jsme tuto lahůdku pak objevili pod názvem Frigo a průvodkyně nám vysvětlila, že přípravek skutečně slouží k čištění oken. Od té doby jsme  jim neřekli jinak než „frigoši“. Svůj nektar blaha si vylepšovali ještě chuťovkami v podobě topinek namazaných krémem na boty.

Za celou brigádu naše pracovní skupina odvedla velkou práci k nepříliš velké spokojenosti dohlížejících archeologů. Jako studenti stavební fakulty jsme totiž kladli důraz na co největší množství vytěžené zeminy, abychom co nejrychleji odkryli základy staré studny, místo abychom lehce prosívali každou lopatičku. Skuteční archeologové, pak prosívali námi vyvezenou hlínu a nadšenými výkřiky při každém nálezu tu kosti, tu střepu, nás upozorňovali na to, jak mizerně jsme se tak zodpovědné práci věnovali.

Největším úlovkem, kromě zážitků, který jsme si tenkrát přivezli, byla z Finska pašovaná trika s nápisem Hot News : PERESTROJKA, GLASNOST a řadou srpů s kladivy a hvězdami. Nechali jsme tam za ně překupníkům celý zbytek vydělaných peněz, ale stálo to za to.
Doma jsme byli za hvězdy, protože jsme je nosili jako jedni z prvních. Nikdy nezapomenu na to pozdvižení a můj samolibý pocit, když jsem rovnou z Estonska jen přehodila bágl a dorazila v tílku s nápisem jako vedoucí na pionýrský tábor.

Krásný podzim ať jste kde jste.
A někdy příště třeba :   O bílých nocích v Leningradě, tarakánech, sprchách na rozpis a gazírované vodě na Něvském prospektu....