O bokovkách, nebezpečných známostech a ještě něčem jiném

Když jsem nedávno psala o bokovkách ve smyslu kalhot, mnoho čtenářů, hlavně pánů, mi psalo, že je titulek zmátl, že si chtěli přečíst o bokovkách zcela jiných.

A tak nejen jejich přání plním a tady to je: blog o bokovkách v tom pravém lidovém slova smyslu.
Ti co viděli americký film Bokovka z roku 2004 ví, že to byla povedená komedie o víně, hledání a nevěře...
A takový bývá i náš život mimo filmové plátno. O chutích, vůních, neřestech a rozkoších, které si nosíme ve svých představách a sem tam se odvážíme jim podléhat, ačkoliv nejsou v souladu s morálkou naší, či morálkou okolí, s tím co by se dělat mělo a co by se v rozporu s tím dělat chtělo. 

Jak už to tak bývá, může být taková bokovka známost zcela neškodná nebo naopak nebezpečná a často se to pozná až když už je pozdě.
Bokovky zkrátka nejsou pro každého.
Bokovky bez rizika jsou jen pro odvážné provazochodce.
Jsou lidé, kteří proplouvají životem bez problémů se svým zákonitým partnerem vedle sebe i s bokovkami u boku, ale  je třeba dodat, že tito umělci života a požitkáři umějí s velmi křehkými vztahy konspiračně a citlivě zacházet...
Ti, co to buď neumí, nebo se chovají jako sloni v porcelánu by si měli bokovky nebo i pokusy o ně odpustit a raději nic nezkoušet.

Jedním z nejzajímavějších děl, které jsem na toto téma kdy četla, jsou bezesporu Nebezpečné známosti  od Choderlose de Laclose.
Kromě vlastního děje je to úžasná encyklopedie svádění při které vás šimrá i mrazí.
Mnozí možná spíše znají dvě nejznámější filmová zpracování. A je velký rozdíl mezi zpracováním Miloše Formana s hravou Annette Bening a Colinem Firthem a zpracováním Stephena Frearse s brilantním Johnem Malkovichem a ďábelsky krutou Glenn Close.
Tento román je názorný příklad toho, jak to dopadá, když se člověk oddává neřesti nikoliv jen z čiré radosti a rozkoše, ale z cynické poživačnosti, pro intriky, moc a citové vydírání.
Neustálé dotisky knihy a další filmová zpracování svědčí o tom, jak je toto téma stále oblíbené a živé.

Pokud jste dočetli až sem, někteří z vás už se bouří a křičí : Nejlepší jsou žádné bokovky, ale věrnost a oddaná láska !!!
Ti kteří věrně spolužijí ať už z radosti, spokojenosti a vlastního přesvědčení se nad jinými formami většinou nepohoršují. Ti, co jsou věrní jen proto, aby dostáli receptům kuchařky mravného života, se pohorší zcela zákonitě.
Ale co s tím? 
Máme držet partnera na obojku, aby nezhřešil? (Držitelé vodítek netuší, jak jsou ti, kteří opravdu chtějí, vynalézaví, a utržení ze řetězu považují už tak trochu za povinnost, protože jsou přece stejně podezíráni, tak ať má ten druhý aspoň pravdu.)
A co když toužíme zhřešit sami?
A jak se vyhnout těm nebezpečným známostem?

Ti co bez bokovek nemohou být a nechtějí zcela spálit dobré bydlo a mosty k němu, by se měli řídit starou ohranou písničkou: ...pomilujte, pošpásujte, ale lásku jim neslibujte...
Bokovky, vědomy si situace, totiž většinou o zavádějící citové výlevy vůbec nestojí. Stojí o kvalitní sex, kvalitní humor a neméně kvalitní držení jazyka za zuby.

A na závěr jeden velmi starý krabičkový vtip:
Manželský pár spolu rozebírá po svatbě v kostele slib věrnosti a on povídá: Miláčku, víš jak to v životě s těmi sliby je, člověk není tvor z ledu, pojďme si slíbit, že se nebudeme navzájem hlídat, ale když ten jeden bude tomu druhému nevěrný, dá do krabičky zrnko rýže. Ona souhlasí a prožijí spolu hezkých šedesát let, když on navrhne, že už jsou dost staří a že by si mohli ty své krabičky ukázat. Když ji otevře on, vidí babička na dně deset zrníček a jen pokývá hlavou. Zdráhá se tu svou otevřít, ale na naléhání dědečka mu ji ukáže. Je prázdná. Teda babičko, to bych do tebe neřekl, diví se uznale dědeček. Babička se chvíli ošívá a pak řekne, Víš, musím se ti k něčemu přiznat, pamatuješ si jaký byl za války hlad a došly nám zásoby ...?

Život je velmi, velmi relativní... :-) S bokovkami i bez nich.