Vznešeně tam stála a na každou zákaznici, která nebyla oblečena podle poslední značkové módy, nebo v pravém kožichu, se podívala pěkně spatra hned jak vešla do obchodu.
V obchodě pracovaly kromě hraběnky ještě dvě komtesy, které si s ní v přístupu k zákazníkům nezadaly a co neuměly, hbitě se od hraběnky doučily.
Obchod otevřel majitel hned po devětaosmdesátém a dal si záležet na vybavení i sortimentu, méně už na personálu. Bylo to v dobách dřevních, kdy se podavačky jen velmi zvolna měnily na prodavačky, o úsměvu a ochotě nemluvě. Dámy v parfumerii sice vynikaly atraktivním vzhledem, ale také uvítacím výrazem „co sem ta socka leze“, kterým oblažovaly devadesát procent zákaznic. Měly pocit, že se díky vystavenému zboží, do té doby nedostupných značek, ocitly ve vyšších kruzích a nějakou pouliční verbeží se nenechají vyrušovat z příjemných vzájemných debat.
Přiznám se, že to zaskočilo i mne, protože jsem se vždy považovala za slušně oblečeného člověka, který po vstupu do obchodu pozdraví, ví co chce a příliš nezdržuje. Hraběnka mne napřed zrentgenovala pohledem a na můj dotaz na zboží neochotně vytáhla požadovanou řasenku a krém. S úšklebkem zhodnotila, že si parfém za dva tisíce patrně nekoupím. Ptala jsem se ještě na druh mascary na zlatém stojanu s nápisem novinka.
„Jó, je prodlužující, ale je drahá, stojí pět set“ odsunula mě odpovědí do kategorie chudina. Požádat ji, aby mi na zápěstí stříkla vzorek parfému z testeru za svými zády jsem si ani netroufala vyslovit.
Tu parfumerii jsem po několika návštěvách míjela obloukem a doslechla jsem se, že tak činí i celé mé okolí, vyjma několika manželů mých kamarádek, kteří si naopak pochvalovali vstřícnost prodavaček. Obvykle však došlo jen na jednu jejich pochvalu, protože po zjištění, kde její drahý voňavku zakoupil, mu byla další návštěva tohoto pochybného podniku rázně zatrhnuta.
Netrvalo dlouho a s přibývající konkurencí s levnějším zbožím, prodávaným s úsměvem, přešel úsměv i hraběnku a spol., když majitel prodal krám a ten nový vyměnil celý personál.
Jsem ráda, že hraběnky z obchodů skoro zmizely, pomalu mizí i odjinud a dokonce i z úřadů. Těší mě, že mnoho lidí, ačkoliv zlé jazyky tvrdí opak, nedá na okázalý outfit a skutečný obchodník dokáže vycítit i v ledabylém trhanovi byznys dne.
Mám jednu kamarádku, která naprosto nesnáší nakupování, a nakupování oblečení obzvlášť. Když už jej nakupuje, koupí si několik stejných kousků najednou a nosí je bez velké obměny do roztrhání. Jednou za čas si ale dopřeje libůstku v podobě šperku řádově za pětimístnou sumu. Vždy se královsky bavila podobnými hraběnkami, které potrápila, ale nic nekoupila, ovšem neodpustila si následný výstup, kdy s věcičkou od konkurence přišla do obchodu znovu, nechala si ukázat prohlížený skvost, vytáhla ten svůj, položila ho vedle, a pak znuděně prohodila: „Ne, opravdu ne. Ten váš kámen nemá takový jas....“
Vím, svět se automatizuje, nakupujeme přes internet, platíme u samoobslužných pokladen a do telefonu nám odpovídají roboti. Ale hřejivý lidský element nic nenahradí, a tak si vážím nejen každého úsměvu za pultem.
