A jak dlouho ten obraz malujete, mistře?

Zeptáte-li se umělce, jakou otázku nerad dostává, jednoznačně odpoví, že právě tuto. Přičemž „nerad“ je velký eufemismus.

Podobně rozpačitě se tváří i jiní mistři, když dostanou otázku. ... Jak dlouho tu knihu píšete, jak dlouho tu skladbu skládáte, nebo jak dlouho ten film natáčíte...?

Každý umělec by takové věci nechtěl dělat dlouho, opakovaně, až Sisyfovsky, ale vytvořit  dílo alla prima ... což v malířském žargonu znamená spontánní a rychlou malbu, ke které se už nevrací a je ten samý den hotová.
Převedeno do běžného slovníku a na každou lidskou činnost ... sednu a jedu a zvládnu to na první dobrou.

Otázka „Jak dlouho...“ totiž působí jako červená muleta, obtížný hmyz, osina v měkké tkáni, zkrátka něco, co mistr neslyší rád, protože múzy jsou potvory nevyzpytatelné a silná vůle k dokončení již započatého jakbysmet. Tvůrce velmi často neuvěřitelně trpí a jeho největší úleva je, když je dílo hotovo, když se musí odevzdat, když už se odevzdá, tak jak je, i když by bylo nutkání do něj ještě sem tam štětcem hrábnout ...

Dobrý řemeslník odevzdá práci na objednávku i bez přízně múz, hnaný termínem a hladem, což jsou dva nejpádnější důvody. O to větší radost má, když si v rámci své „volné tvorby“ a s neplánovanou lehkostí švihne něco jen tak pro potěšení, a ještě větší radost má, když to něco mu přinese i další užitek ... ať už láskyplný, obdivný, hmotný, zkrátka jakýkoliv bonus navrch. Ani volná tvorba ale neznamená, že jde všechno hladce a trpí se u ní někdy víc než u řemesla, protože krásná myšlenka je ve vzduchu, v srdci, v hlavě , ale ne a ne ji porodit.

Nedávno jsem dostala otázku ohledně svého psaní, podobnou té v názvu článku, a sice. Jak dlouho vzniká vaše povídka a kolikrát ji ještě upravujete?
Má odpověď byla, že jsou povídky, které mám napsané za hodinu a už skoro nic na nich neopravuji a jsou jiné, třeba má další rozepsaná kniha, která se mi válí na disku už pěkně dlouho, a ne a ne ji dokončit. Některé nápady a pointy zkrátka zrají léta.
Dodávám k tomu, že pokud něco nemusíte, ale jen můžete, je šance že kromě řemesla dostanete do tvorby něco víc, něco neuchopitelného a pro podobně naladěné i čitelného, něco co hodně potěší a co se nedá vycucat z prstu ... kouzlo.

Mí milí čtenáři, až půjdete na nějakou vernisáž, premiéru a jinou bohulibou kulturní akci, ušetřete své obdivované umělce podobných dotazů. Z první ruky vidím, jak tím trpí, a na každé akci se nějaký takový tazatel najde, nejčastěji novinář nebo profesorka matematiky v důchodu.
Jeden známý Mistr měl pro tyto situace krásnou odpověď:
„Víte, já mám prostě barevný sny. V noci se mi něco zdá a když se ráno vzbudím, tak to jen obtáhnu...“