Přežít důchod, nezbláznit se, nerozvést

Odchod do důchodu je někdy stejně dramatická událost, jako třeba svatba, narození potomka a jiné rodinné záležitosti, které nám zásadně změní naše životy. Myslím, že ženy se s touto novou situací vyrovnávají lépe než muži. Snad proto, že žena se většinou těší, že zvládne vše, co dosud zanedbávala pro nedostatek času. Muž má spíš obavu, že jeho tržní hodnota, coby živitele a hlavního hybatele rodiny, rapidně klesne, že bude zařazen, nyní již neodvratně, mezi starce.

„Ahoj, tak copak jsi dneska dělala.“ Milá, bezelstná otázka manžela přicházejícího, z pracovního procesu, zatím co já jsem už v důchodu. „Hádej, můžeš třikrát. První cena je oběd.“ Zavrčím. Po čase mě tahle stále stejná otázka začne vytáčet. Za zavřenými dveřmi skříně můj pot a dřina není vidět. Co mu budu vykládat, že jsem dopoledne strávila debordelizací skříní. Že jsem spěchala s balíkem jeho hadrů (které by se mohly určitě ještě na něco hodit, třeba do parku na procházku se psy, na leštění aut apod.), do popelnice k sousedce (po jejím předběžném souhlasu). Že by si všiml, že skříň je poněkud prázdnější a uklizená, nehrozí. Ale čert nikdy nespí, že jo. Nebudu se s ním u popelnice tahat o hadry, které je „škoda“ vyhodit. On je vůbec obdivuhodný ve svém myšlení. Zřejmě se domnívá, že ponožky se samy spárují a uloží, že košile se s radostí a za zpěvu Tři čuníci jdou, samotinké pověsí na ramínko do skříně, že šuplík se sám plní jeho prádlem, protože není rád prázdný. Je přesvědčený, že automatická pračka je tak dokonalá, že si roztřídí sama prádlo, nastaví příslušný program, aby po skončení procesu, mohla naházet čisté prádlo do sušičky. Já pak sem tam něco ukuchtím v době, kdy se prach z nábytku sám utře, a koberce se jdou vyklepat na dvůr. Koupelna a WC je pak asi vybavena samočisticím systémem. Prostě není žádná práce, která by byla nevděčnější, než práce domácí. Zvláště, když se vaše polovička těchto procesů nezúčastňuje, a v době kdy je vykonáváte, není přítomna. Pak přijde den, kdy do důchodu nastoupí i On. Tehdy si uvědomíte, že ty pitomé otázky byla úplná Havaj, proti tomu co vás čeká. Asi by to nebyl takový průšvih, kdyby tenhle důchodce nebyl zvyklý mít dvě sekretářky, a já nevím kolik podřízených. Kdyby každé ráno nerozdával příkazy, nekontroloval včera odvedenou práci, a nesvolával porady. Navíc chlapa, vychovaného matkou a dvěmi sestrami. Jeho biorytmus je nastavený na brzké vstávání a včasné usínání. Já chodím spát nad ránem, protože v noci po mě nikdo nic nechce, a já mám svatý pokoj na své volné disciplíny, jako je vymýšlení příběhů, malování a občas na dobrou onlajnovku. Teď tu bezradně stojí. Jeho podřízení se mu scvrkli na jednu jedinou osobu. Navíc osobu, která čas od času držkuje, někdy i nevybíravým způsobem. Osobu, která neuznává žádnou autoritu. Navíc na ni nemá žádnou páku ve formě sebraného osobního ohodnocení, nebo krácení, případně odebrání celých prémií. „Broučku, vstávej.“ Někdo třepe mým ramenem. Otevřu jedno oko a zpitoměle koukám co se děje. „Kolik je hodin?“ Za okny je šero, nevlídně. „Už je půl sedmé. Měli bychom dneska zajet…,“ hučí mi do ucha jak otravná moucha. „Sklapni a řekni mi to v devět. Uprostřed noci nikam nejezdím.“ Otočím se zadkem k momentálně nenáviděnému muži. „Já jen myslel…,“ ozve se za mými zády. „Nemysli, nebo tě bacím.“ Zavrtávám se pod deku. Matrace se zhoupne, když vstane z postele. „Jsi líná, pak si stěžuj, že ti dny rychle utíkají.“ Nedá si pokoj. „Vypadni!“ Hrozně se mi chce spát. Vzápětí upadám zpět do spánku. „Brýtro.“ Vkráčím do pokoje. Odpovědí je mi ticho a naštvaný pohled zpoza novin. Na mysl mi vytane ranní přestřelka. Aha, už vím. „Tak si to ujasníme,“ dle hesla, že nejlepší obrana je útok, zaútočím první. „Před devátou nevstávám, nejezdím nikam, pokud se to se mnou předem neprojedná. Oproti tobě, toho mám na hřbetě o dost víc a musím plánovat, abych všechno stačila.“ „Když vylezeš z pelechu v deset, tak se nediv, že nic nestíháš.“ Sedlá koně do boje. „Ještě jednou řekni, že nestíhám a já ti předvedu, jak to bude vypadat, když se zaseknu.“ Jeho nevděk a zneuznání mé snahy udržet tenhle Augiášův ústav v obstojném stavu, nakrmit zvěř včetně něho, udržet malou botanickou zahradu v rozkvětu, mě opět naštve. „Ostatně jsem ráda, že teď nebudu na všechno sama a doufám, že nějaké ty práce rád převezmeš za mě.“ „Nedělej z komára velblouda…,“ vykukuje na mě zpoza novin, čímž mi dává najevo: „Jen se holka vykecej, když máš touhu.“ „Takže ten tvůj komár je,“ přeruším jeho řeč. „Sekačka na trávu přechází výhradně do tvého vlastnictví, venčení smečky, co jsi mi postupně natahal do baráku, je od nyní až do skonání tvoje práce. Krmení Artura je na tobě. Ten blb si tě vybral za partnera, na mě žárlí, tak si ho budeš krmit sám.“ Artur je žako, který mi s oblibou rve kusy masa z těla. Dle doktora pro ptáky, jsme asi koupili samičku. Dle mě taky může být homosexuál. Mluvím potichu, spíš syčím jako zmije. Ví, že teď by neměl odporovat. Ví, že po téhle tiché řeči obyčejně nastoupí výbuch supervulkánu. Neriskuje. „S radostí, jestli tě tohle vyčerpává, není problém.“ Couvá, ale noviny neodloží. „Bezva, jsem ráda, že jsme se dohodli.“ Odcházím, směrem ranní hygiena. „Kdybys mi udělal kafe, budu ti zauzlovaná.“ Neuvaří. Postupně, během prvního roku najdeme cestu, jak spolu vydržet čtyřiadvacet hodin denně a nezabít se navzájem. Během tohoto procesu si sám začne vyhledávat práce kolem domu, tedy ryze chlapské práce. Koupí si vysokotlakovou čističku, motorovou pilu, rozbrušovačku, svařovací aparát s helmou, a spoustu nářadí. Mimo čističky se kterou myje auta a plochu na verandě před barákem, zatím nic nepoužil. Ale zřejmě pocit, že kdyby chtěl, tak by mohl, jej plně uspokojuje. Co se nenaučil a nikdy už nenaučí, zkažen celoživotní péčí svých sekretářek, matky a sester, vědět kam co dal. Polovinu volného času prohledá. Zpočátku jsem za všechno mohla já, někam jsem to uklidila, zašantročila, dala na charitu, a v nejhorším případě vyhodila. Na druhou stranu, když hledá, je dobře. Nevymýšlí si činnost pro mě, čímž se sníží počet konfliktů, protože já odmítám být jeho náhradním harddiskem, pomocnicí pro hledání věcí ztracených, která se později objeví, v momentě kdy si ji koupí znova. Vědoma si, že zima je nejkritičtější období pro vypuknutí ponorkové nemoci, zprovoznila jsem mu svůj starý počítač. Skvělý nápad. Objevil kouzlo Internetu a já mám pokoj. Monitor jsem oblepila žlutými lístky s nejdůležitějšími příkazy typu ctrl-c, ctrl-v a podobně. Založila mu Blbovníček s pokyny pro bankovní operace, naučila posílat platby a do oblíbených mu dala You Tube, Wikipedii a Heuréku. Předplácím mu, za nekřesťanské peníze, celoročně MF Dnes a časopis Svět na dlani. To jsou celé tři hodiny dopoledne, kdy zaručeně neprudí. A tak mohu po dvou letech, s uspokojením, konstatovat: „A jestli neumřeli, žijí spokojeně a šťastně dodnes.“