Sex ve městě po Česku.

Seriály nemusím, velká část mi připadá úplně blbá. Ty, které jsem celkem sledovala, byly dva. Tudorovci (i když o králi Jindrovi mám jinou představu, co se jeho zevnějšku týká), ale mám historii ráda a i když tento příběh důvěrně znám, tak mi z něho moc neuteklo. Jediný, který jsem stíhala, byl Ranč u zelené sedmy. Měl všechno, příběh, skvělé obsazení a hlavně tam byla sranda. Další byl Sex ve městě (z toho mi sice polovina utekla), ale každý díl, který jsem viděla, mě náramně pobavil. A taky jsem tam našla vzdálenou paralelu s mými třemi přítelkyněmi, se kterými to táhnu životem už víc než třicet let.

Oproti seriálovým hrdinkám je zde několik malých odlišností. Jednak si nemůže žádná z nás kupovat boty od Blahnika a kabelky od Cartiera. Naše oblečení, ač se snažíme o jistou úroveň elegance, nedosahuje kreativity hrdinek seriálu. Nemáme mezi sebou nymfomanku (což je škoda) a všechny jsme vdané a máme děti a muže. Na flám jdeme pouze při oslavách narozenin (nyní už pořádáme spíš tryzny za odešlé mládí) do klidné restaurace „Na skok“, kde po dobré večeři máme už jedinou touhu a tou je postel (spinkat, ne sex). Nechodíme spolu na obědy, ale na kafíčko a Sachrův dortík.

Návštěva diskotéky by nás zesměšnila nebo zabila (což vyjde skoro nastejno). Na frťany můžeme zapomenout, protože jsme řidičky a mávat na taxíky uprostřed děr po granátu, ve kterých nyní žijeme je z oblasti sci-fi.  Autem to máme do města, co by šutrem dohodil. Jsme čtyři a tím asi veškerá podoba se slavným seriálem končí. Snad jen, že prožíváme naše vzlety a pády spolu, jako ony seriálové hrdinky.

Hrajeme spolu golf, jezdíme na hory. A taky na dovolené bez milovaných manželů. Prosazení tohoto se rovnalo vzpouře na Bounty. Odmítli jsme s nimi jezdit po několika krutých zkušenostech, kdy se naše a jejich názory, jak prožít skvělou dovolenou definitivně rozešly. Každý den jízda na jiné hřiště. Vstávaly jsme v šest ráno (mobil s budíkem mi drahoušek pokládal na polštář), nechaly po sobě řvát, co všechno jsme zapomněly (náhradní ponožky, peněženky, fotoaparáty, mobily, toaletní papír apod.) a dělaly jim osobní šoféry, protože golf bez piva po hře prostě nejde hrát. Na hřiště řídili oni (jezdí lépe a rychleji) a ač mají ve svých vozech navigaci (nikdy si před odjezdem nenahráli nové mapy). Tak nám vrazili do ruky mapu papírovou (taky starou) a běda když jsme zabloudily. Po návratu na hotel pánové pokračovali v hašení vyprahlých hrdel. My pak v uklízení toho co z nich zpocených a smradlavých spadlo, přepírání ponožek, přípravami na večerní krmení a přichystání věcí potřebných na druhý den včetně jejich čistého prádla, triček, ponožek, aby nesmrděli jako hárající hyeny.

Když věci už dospěly tak daleko, že Sylva se rozhodla jít o půlnoci sama z hotelu ven a na otázku kam jde, odpověděla: „Zlomit si nohu.“ Když Vlasta, která jediná z nás pije velice umírněně, a za třicet let jsem ji neviděla namol, se zpila jak zvíře, aby druhý den díky kocovině, noci strávené na toaletě nikam nemusela. Mohla zůstat v posteli a lenošit. Když Máří, známá svým vždy asertivním chováním hodila po svém muži golfové boty s hřeby (trefila), protože se divil, že je má špinavé. Když já zabloudila a špatně navigovala cestu (mapa byla ještě z první republiky) na hřiště, kde se mělo ten den hrát, a křičelo se na mě, že jsem úplně neschopná. Pohár byl naplněn a já otevřela okno, urvala GPS značky Garmin a poslala ji hodem hodným samotného Diskobola (a to jsem seděla) daleko do žlutého pole řepky. Tehdy, vypukla vzpoura na Bounty. Umlátily jsme své milované (tehdy nenáviděné) muže argumenty a vyhráli 4:0 pro nás. V létě jsme automaticky zařazeny mezi tzv. „Golfové vdovy“ a svobodné. 

Takže se jezdíme válet (když jsme si dost našetřily) k moři. Vstáváme si, kdy se nám chce, opíjíme se dle libosti, nikdo nám nepočítá cigarety. Prolézáme místní trhy na výdaje a množství nehledíme, neboť nás nikdo nehlídá a netváří se jako by na něm bylo vykonáváno Právo útrpné a byl natahován na skřipec. Večer tancujeme Margaritu v místní taverně. Už nejsme opálené jako zemědělské dělnice (ruce od loktů dolu a nohy od kolen po kotníky, zbytek těla jak reklama na sýr Veselá kráva), protože na golfovém hřišti v bikinkách a bosa opravdu chodit nemůžete. Jsme opálené krásně do hněda od hlavy k patě.  Všude.

Jsme tým s vlastním lékařem, zubařem, kuchařkou a řidičem. Vlasta má dvě atestace z interny a dvě z revmatologie. Lékárnu vozí sebou. Máří je zubař a zorganizuje s přehledem safari v místě, kde se žádná zvěř nevyskytuje. Sylva je ranní ptáče a výborná kuchařka. Ji vaření pořád ještě baví. Takže ráno máme připravenou před snídání, skládající se z kávy, džusu a kotle Metaxy, Beefeatru, Absolut vodky, prostě toho co je momentálně na skladě. Betakarotén a vitamíny Spektrum 50+ přichystá Vlasta každé z nás k šálku kávy. Já pak jsem řidič, dokumentarista (fotím prý docela slušně) a tlumočník (v jazyce anglickém dokáži i nadávat). Jsem jediná, která se nebojí vyřvat si to, co nám cestovka slíbila a nedodala. Také styčný důstojník s delegátem příslušné cestovní kanceláře nebo recepcí hotelu. Další mojí povinností je srazit cenu toho, po čem přítelkyně na místním trhu touží, na nejnižší možnou cenu. Zatím největší úspěch byla úspora osmdesáti procent z vyvolávací ceny kožené kabely pro Vlastu. Svoboda je tak sladká.

Děkuji tomu nahoře, že jsem tyhle tři skvělé ženské potkala a že mám v životě oporu, když se po mě šlape. Na oplátku jsem vždy připravena udělat cokoliv, co bude v mých silách, když si život došlápne na kteroukoliv z nich. Jen nevím, proč se tohle jmenuje „Sex ve městě po Česku“.