Olomoucké syrečky na cestách

Jestli vás nějaký váš příbuzný někdy požádá o přivezení Olomouckých syrečků, zdvořile, leč rezolutně odmítněte. Leda, že jste tak velký extrovert, že vám pozornost široké veřejnosti nečiní potíže. Ani doma, ani v cizině. Možnost, jak splnit přání, je dokonalý obal, ale opravdu velmi dokonalý.

Můj, o patnáct let starší bratr, zdrhl z této země světlých zítřků a tmavé přítomnosti v šedesátých letech. Jeho útěk „za kopečky“ naší rodině moc neuškodil. Měla tak mizerný kádrový posudek, že útěk bratra už situaci zhoršit nemohl. Bráška se nechal v Hamburku zlákat vůní dálek a touhou po dobrodružství. Nechal se zaměstnat, jako holka pro všechno, na obchodní lodi. Z plavčíka se během let práce na moři vypracoval na telegrafistu a posléze i na důstojníka.

Jedna jeho plavba měla cíl ve Švédsku. Tady byl polapen krásnou blond Eve, tak pověsil povolání námořníka na hřebík. Tak to líčí on. Já si myslím, že už měl těch cest a věčně mokrých hadrů plný zuby a bolavá kolena. U nás v té době padl komunista, a cesta za ním byla volná.

Koupila jsem letenku do Stockholmu, tam i zpět, a byla jsem celá natěšená na naše setkání. Naposledy jsem ho viděla, když mi byly čtyři roky, v té době mi bylo o třicet let víc. Jen dopisy a fotografie, nám dávaly představu, jak kdo vypadáme.

„Poslouchej a co ti mám přivézt?“ ještě naposledy jsme konzultovali, kdy přiletím. „Eve nějaké sklo a tobě?“

„Nic, máme šéchno v doma. Žádný starost.“ Jeho čeština byla už poněkud nesrozumitelná. „Nó, ale fíš ty co. Já měl rád moc takovej kulatej sejra, co děsně smrděl a byl děsně delikates.“

Chvíli mi šrotovalo v hlavě co je kulatý, smradlavý a dobrý. Aha! Mám to, syrečky.

„Myslíš Olomoucký syrečky?“ chtěla jsem si ověřit správnost mého úsudku.

„Jóóó, to je fóno. Olomóckový, tak se to menovalo.“ Byl radostí bez sebe, že si vzpomenul.

„Žádný problém bráško, dovezu ti je.“ Měla jsem radost, že přišel na něco, čím mu udělám radost.

Koupila jsem pět balíčků syrečků zabalených v takovém poloprůhledném papíře po pěti kusech. Přidala k tomu ještě dvě plastové krabičky Olomouckých tyček, ať se kluk poměje. Už cestou domů v tramvaji, jsem začala přemýšlet, jak to zabalím, protože jsem cítila nejen syrečky, ale i pohledy cestujících. Kolem mé maličkosti se začal vytvářet volný prostor, přes skutečnost, že tramvaj byla celkem plná. Zlomyslně jsem si zapřemýšlela, že tohle není vůbec špatný nápad, jak cestovat pohodlně do práce, a mít kolem sebe dost místa. I když tramvaj stavila na každém patníku a já stála blízko dveří, syrečkový odér se táhl jak cukrkandl, roznášen pohybem vzduchu mezi dveřmi tramvaje.

Bylo mi jasné, že do kufru je dát nemůžu. Nebudu riskovat, že budu Švédsko objíždět smrdící, jako pochodující syreček. Příruční zavazadlo bylo jediné řešení kam tu dobrotu nacpat. Usoudila jsem, celkem správně, že sklo je dobrý izolant zápachu. Pohodlně se vešly do třílitrové láhve od okurek. Hrdlem neprošly jen hrabičky s tyčinkami. Tak jsem je vyndala, zabalila do potravinové fólie a nacpala k syrečkům. Hrdlo omotala dvaceti vrstvami potravinové folie a pevnou gumou. Byla jsem na sebe docela hrdá, jak jsem to zvládla.

Flašku jsem narvala naležato do sportovní tašky, přihodila pár drobností a hurá na letiště. Lehce mě znervóznilo, že už v autobusu na letiště, jsem cítila tu a tam lehký závan vůně syrečků. Cesta zpět, ale nevedla.

Našla jsem si své sedadlo. Prostor pro příruční zavazadla byl plný, tak jsem tašku dala pod nohy a děj se vůle Boží. Vedle mě dosedla o málo starší zamračená dáma. Na můj pozdrav jen suše kývla hlavou. Ještě jsme neodstartovali a já už začínala cítit onu světově proslulou pochoutku v mé tašce. Ale velice jemně, zato vytrvale. Dáma vedle několikrát natáhla, pak do mě zabodla pohled: „Vezete syrečky, že jo.“ Pravila bezchybnou češtinou. „To si užijeme, topí tu jak blbý a o výměně vzduchu vím své. Děvče nešťastný.“

Tak to mě dostala. Ona bude čuchat smrad a já jsem děvče nešťastný. To mě snad chce nechat za letu vysadit?

„Chtěla jsem udělat bráškovi radost.“ Omlouvala jsem se, a vůně syrečků se dál linula od mých nohou. Sílila. Pán za mnou se naklonil dopředu a zpytavě si mě prohlížel. Dáma vedle mě se otočila a řekla mu něco jazykem, znějícím jako něco mezi maďarštinou a arabštinou. Ale tónem hlasitým a rezolutním.

„Blbec. Ty Švédi jsou banda idiotů.“ Prohlásila sousedka. Pak jsem se dozvěděla, že je rodačka z Prahy, galeristka, a že už pětadvacet let žije ve Švédsku. Že jsou to (tedy Švédi) šovinisti, studené psí čumáky jsou proti nim horká plotna, Paris Hilton skromné a nenáročné děvče.  Dáma nadávala na Švédy, já kývala jak osel (málo chybělo, abych nezačala hýkat). Smard se nerušeně a vytrvale linul letadlem. Mé utrpení dosáhlo kritickou mez, když mi letuška nabídla zároveň s jídlem: „Help You?“ Švédsky byla mou sousedkou poslána k šípku (asi) a já pochopila, že tahle krajanka nade mnou převzala ochranou ruku, a že se nemusím ničeho bát.

Letadlo přistálo a já (věřím, že nejen já) s ulehčením vypadla z letadla.

„Držte se u mě, celníci jsou tady totální kteréni.“ Zavelela. Postavila jsem se poslušně za ní. Ona mě popadla za ruku a rozhodně strčila před sebe. Ona věděla, já ne. Konečně jsem stála u okénka, pas v ruce. Dáma si mě pátravě prohlédla, a jak jinak potáhla nosem. Její angličtina byla mizerná jako ta moje.

„Proč jste tady?“ Mluvila pomalu, vyslovovala jasně.

„Na návštěvě za bratrem.“ Pečlivě jsem vyslovovala.

„Máte zpáteční letenku?“ Zabodla do mě přísný pohled guvernantky nezvedených dětí.

„Jistě.“ Vytáhla jsem letenku a úřednice ji pečlivě studovala. Já se zatím poprvé rozhlédla kolem, a za rudým špagátem jsem viděla stát brášku s Eve. Radostně jsem zamávala.

„Jak dlouho u nás žije váš bratr.“ Padla z okénka otázka.

„Asi třicet let.“ Znejistěla jsem, nechápala jsem, proč se na to ptá.

„Jak asi?“ Opět pohled nepřívětivý.

„Tamhle na mě čeká, se svojí ženou.“ Ukázala jsem směrem, kde stáli.

Dáma v okénku na mě něco zabrblala. Nerozuměla jsem: „Prosím?“

Než okénko stačilo zopakovat otázku, má nová známá z letadla, mě odstrčila a bojovně zaujala mé místo. Pak vypuklo peklo. Galeristka zřejmě bezchybnou a velice údernou švédštinou ječela jak siréna na úřednici za okénkem. Ta překvapeně couvala vzad, neschopna pohybu. Zraky všech se upřely na nás. Vidím bráchu, jak stojí s pusou dokořán a vytřeštěnýma očima zírá co se děje. Vidím i Eve, pro mě nepochopitelně rozesmátou. Pak se náhle objevila ruka úřednice s mým pasem a letenkou, následována přáním příjemného pobytu ve Švédském království.

„Já jí dám, že sem žádný smraďochy pouštět nebude, prý tohle nemají zapotřebí. Křováci nevzdělaný, já bych mohla vyprávět. Zloději jsou to, ani to co ukradli, nám nechtějí vrátit.“  Byla rudá vzteky. „Na tom Karlově mostě dostali do tý držky málo.“  Prošly jsme kolem rudých šňůr.

Konečně jsem stála před bratrem a Eve. Objetí a slzy dojetí. Moje orchánkyně a krajanka zmizela.

V autě mi Eve podala vizitku. Píšeme si dodnes a vždy se u nás staví, když přijede ze Švédska, z té studené „barbarské“ země. Má milá přítelkyně Hana.

Bráchovi syrečky nechutnaly. Tvrdil, že za jeho mládí chutnaly jinak a smrděly méně. Zato Eve a její dva bratři byli nadšeni. Nic lepšího prý v životě nejedli. Vozí je z Čech pro celou rodinu, kdykoliv nás navštíví, i přes protesty brášky. Takže to mé martyrium mělo přeci jenom nějakou cenu.

A já mám už systém na jejich přepravu. Skleněnou dózu, ze které se dá vycucnout vzduch a neunikne nic z vůně tohoto národního pokladu.