Den blbec

To ráno vstanete a cestou do koupelny si v bytě, který nemá jediný práh, si ukopnete palec. Moc to bolí. Pasta z kartáčku na zuby vám spadne do odtoku a odplave. „Den blbec“ je úspěšně odstartován…

Na „dnu blbci“ mě nejvíc irituje, že nikdy nejsem schopná předpovědět, kdy nastane. Večer, si jdete v pohodě lehnout po celkem úspěšném dni. To jsou ty dny, kdy vám práce odsýpá od ruky a i úkoly, které odsouváte, pokud to jde, uděláte jen tak mimochodem. Ráno pak, místo dalšího úspěšného dne, vypukne peklo, které vás provází celý den.

Až na druhý pokus se mi podaří znovu vytlačenou pastu donést s kartáčkem na místo určení, a zuby si vyčistit. Částečně zvládnu neopařit si ve sprše záda (manžel ve strachu, aby mu nedošla teplá voda, nastavuje bojler na bod varu). Na obličeji vykouzlím nový, hezčí obličej (abych nestrašila děti a klient mě poznal), a dokončím účes, který ze mě neudělá punkovou zpěvačku, ala Lady Gaga. Poté se snažím co nejrychleji opustit dům, a stihnout schůzku s klientem. Pro jistotu v předsíni zkontroluji, je-li mé oblečení kompletní (vyjít bez sukně, by nebyl v tomto hektickém ránu, žádný div).

Vyberu boty, do kterých se mi vejde oteklý palec, zkontroluji obsah kabelky (tedy něco mezi námořním a jutovým pytlem na kávu Tchibo) a vyrážím. Otevřu skřínku s klíči a zírám na prázdné místo, kam vždy věším klíče od svého auta. Nejsou tam. Ani náhradní. Náhradní od manželova vozu tam jsou, ale jeho auto je už na cestách. S mým autem byl včera on, protože já nikam nejela, stálo pod přístřeškem před garáží jako první. Přeparkovat ho, se mu díky jeho vrozené lenosti nechtělo. Navíc jeho hladina testosteronu byla asi na nule, tak mu ten můj „křáp“ stačil. Pomíjím skutečnost, že málokdy se mu podaří mít technický průkaz, na auto které právě řídí. To je věc dopravní policie. Tady z mé strany - nezájem.

Jeho životní motto, že „Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“, mě protáčí celá léta. Už proto, že ač nejsem šílený pedant, mám ráda, když věci mají své místo. Když sáhnu tam, kde patřičná věc má být, tak tam je. Takto to je, pouze za předpokladu, že ji nepotřeboval on. Začnu probíhat všechna možná i nemožná místa v bytě, a hledám. Čas! Hodiny najednou náhle začnou pádit neuvěřitelným tempem. Konečně najdu své klíče v jeho bundě, kterou měl včera na sobě. Heuréka! Mám štěstí, také si ji mohl obléci i dnes. Od pusy mi ovšem začíná jít pěna. Mé náhradní teď řešit nehodlám. Ale budu a nebude to nic pěkného.

Utěšuji se, že když sebou hodím a klient se zpozdí (jako už mnohokrát), tak to nějak vyjde. Vyjíždím z dědiny a šlapu na plyn. Pohled do zpětného zrcátka, mi odkryje nejen situaci na silnici za mnou, ale i to, že na zadním sedadle spokojeně sedí Peggy. Ani nedutá. Jak mi proklouzla do auta, netuším. Je to sice můj miláček (něco mezi čivavou a jezevčíkem), ale tady a teď, nemá co dělat. Navíc, nemá obojek a já vodítko. Dvě věci, které, pokud s ní jedu do města, nezbytně potřebuji. Neřeš to, vracet se už nemůžeš. Peggy, zavřená v autě, znamená frenetický štěkot a ničení všeho, do čeho se dá kousnout. Den blbec nabírá na obrátkách.

Klient už sedí v kavárně, kde jsme měli domluvenou schůzku a významně se dívá na hodinky. Blekotám omluvy. Musel si vybrat stůl u okna a já slyším zuřivý štěkot Peggy.  Pán zná mé auto i psa: „Ten váš pejsek je poněkud nervní.“ Konstatuje. Mám mu vyprávět, že opouštím dům a nevím, co mám v autě?

“Na jednání byste ho neměla brát,“ dodá. Je mi jasné, že tohle jednání v můj prospěch nebude. A není. Nicméně jsme se dohodli, že se příště dohodneme. Zachovávám z posledních sil dekorum a neřeknu pánovi, že žádné příště nebude. Americký úsměv mám nacvičený.

Jedu domů, ani nejdu nakoupit. Peggy vyžrala „jen“ díru do deky. Je mi záhadou, jak může v jednom kuse štěkat, a ještě sežrat kus deky. Teď sedí důležitě a spokojeně na sedadle spolujezdce, ale cítí, že panička nemá náladu. Hraje vzorného, klidného psa. Kdyby aspoň uměla říkat „zprava dobrý“.

Jsem jak papiňák, co se mu ucpal ventil. Otvírám bránu, dálkově garáž a couvám. U nás se autem do domu musí couvat, protože se pak lépe vyjíždí (zásada mého muže). Já vycouvám odevšad, zacouvat do nějakého otvoru, je pro mě odjakživa trochu problém. Ale „his master voice“ (hlas mého pána), mi nedovolí zajet předkem. A protože si hlídám zpětná zrcátka, přehlédnu plastovou židli, která má být u ponku, (ten slouží pouze k ochutnávání správného buketu vína se sousedem) a není. Z mě neznámých důvodů, stála před skříní. S dělovou ránou z ní udělám nárazníkem židli skládací, která už nikdy nepůjde rozložit. Dokonáno jest.

Zalezu do baráku, snažím se ničeho nedotýkat, a určitě se nebudu pokoušet o žádnou činnost, vaření nevyjímaje. Opatrně si udělám kávu (kontrolujíc, že vodu vlévám do hrnku a ne na kuchyňskou linku), uvařím rohlík s máslem (krájet chleba si netroufám, přeci jen deset prstů je deset prstů). Převléknu se do slušivých tepláků a trika. Vezmu si noviny, zasedám na sedačku a říkám si, „už se holka ani nehni“.

Johnny, černý labrador radostně přiběhne, aby mi dal najevo svoji oddanost, nezištnou lásku i radost z mého návratu. Jsem grogy a dnes mě nikdo mít rád nemusí.

„Na místo,“ zavelím. Odchází uraženě, leč zavrtí ocasem a smete mi jím, z nízkého konferenčního stolku, hrnek kávy do klína. Jediné plus je, že voda během mého převlékání zchladla, je horká, ale ne vařící. Světlý okamžik dne blbce.

Jsou prostě dny, v životě lidském, kdy by člověk neměl vylézat z postele. Dny, kdy by měl mít, jako za starých dobrých časů, nočník pod postelí, na nočním stolku jídlo a pití, na mobilu předvoleno číslo 112 nebo Linku důvěry.