Každá žena, která porodí dítě, se tímto okamžikem stává potenciální tchýní. Tedy něčím co si zasluhuje pouze a jen opovržení a bude v budoucnu zdrojem nevybíravých útoku ze všech stran. Tuto skutečnost si žádná z nás neuvědomí a je to skutečnost krutá a nespravedlivá…
Nevím jestli je víc vtipů na blbé blondýny, policajty nebo na tchýně. Neoddiskutovatelnou skutečností je, že tyto tři skupiny jsou nikdy neutuchajícím zdrojem vtipů, více či méně podařených. U blondýn to chápu, nakonec jsem jedna z nich, u policajtů taky, mám s nimi své zkušenosti, ale u tchýní mi to hlava nebere, jsem totiž hodná a skvělá tchýně. Alespoň si to myslím a nikdo se mi zatím neodvážil říci opak. Navíc si myslím, že vycházet se svou snachou se dá při trošce dobré vůle natrénovat.
Myslím, že trénink jak být dobrou tchýní, je nutné začít už v době, kdy se váš syn poprvé zamiluje. Nepočítám lásky z mateřské školky, jednak ty už zanikají, a jednak dle mých zkušeností nejsou nijak vážné. U mého syna přišla první láska v první třídě. Bylo to vážné. První ze třídy měl poznámku (kéž by byl býval i později ve všem první – nebyl). Váš syn soustavně vyrušuje, prosím o domluvu. To prosím chodil do školy tři dny a měli na poznámky jen malý sešitek A5. Propadla jsem panice. To abych nakoupila nějaké do zásoby. Za komunisty jste nemohli jen tak říci: „Jdu koupit…“. Taky je nemuseli mít a známou v papírnictví jsem neměla. Jak hrozná chyba to byla, jsem poznala záhy, když soudruhům došel WC papír a hygienické vložky (prkno z deseti vrstev poskládaného žlutavého papíru v bílé síťce), které se prodávaly na pořadník nebo pod pultem. Sešitek do zásoby jsem sehnala.
„Co jsi vyváděl?“ Udeřila jsem tvrdě na korunního prince rodu, mávajíc mu rozčileně sešitkem před nosem.
„Nic.“ Nenechal se vyvést z míry.
„Takže ty mi tvrdíš, že tu poznámku máš za nic, že to paní učitelka napsala z nedostatku jiné činnosti?“ To už jsem zvýšila podstatně hlas.
„No, já jsem vískal Pískovskou ve vlasech a ona řvala jako kráva.“ Šel s pravdou ven.
Výraz „vískat ve vlasech“ a „diblík přerozkošný“, jsem naposledy četla v prvorepublikové pornografii, které zůstala po mém dědečkovi, dlouhá léta před babičkou skrývána. První mě napadlo, že on tu dědečkovu pornografii z roku 1921, co jsme měli schovanou za knihami v knihovně, objevil a četl. Četl od čtyř let, ale tak vysoko by nedosáhl a už vůbec by nehledal za knihami. To už se tedy nedozvím.
„Můžeš mi říci, co myslíš, výrazem vískal?“ Nedala jsem se odbýt.
„No drbal, no.“ Nechápal, že nechápu.
„Bude ti činit velké potíže mi sdělit, proč jsi jí drbal, tedy vískal ve vlasech?“ Udělala jsem nepřísnější obličej, který jsem uměla.
„Protože ji děsně miluju.“ Tak a je to tady, roste mi tu sexuální maniak. Díky bohu jsem se sekla, nebyl maniak, ale jen takový Casanova, jak ukázala budoucnost. Po kom asi? Geny jsou potvory. Po mě tedy ne.
V pubertě, po pubertě (měl ji asi do 25) se u nás dveře netrhly s potencionálními snachami. Měl jasná kriteria. Má budoucí snacha musela být vysoká, mít dlouhé vlasy (barva nerozhodovala), velká prsa (pod číslo 3 nebral nic), štíhlá, milá a inteligentní. Zřejmě se domníval, že vypadá jak Pierce Brosnann a jeho konto na tom jednou nebude o nic hůře.
Já ovšem už začínala ztrácet přehled. Pak jsem potkala na ulici dívku, která u nás strávila nejeden večer, a já si myslela, že je to Šárka. Ale zblblá tím množstvím synových lásek, co kolem mě prošlo, omylem jsem jí řekla: „Ahoj Blanko.“ Dotyčná jen špitla „Já jsem Anna.“ A pověstný pohár přetekl.
„Tak hele mladej. Tohle místo, kde teď žiješ, je náš společný domov a ne průchoďák ani přehlídkové molo tvých lásek. Takže od teď, až do doby, kdy než si najdeš konečně tu svoji jedinou a požádáš ji o ruku, tady už nechci žádný průvod panen vidět.“ Měla jsem opravdu dost. „Já si tu už připadám jako vrátná vykřičeného domu a sousedi už mě taky tak srdečně nezdraví jako kdysi. Je ti to jasný?“
„To jako, že si sem nesmím vodit holky? Tak nějak to myslíš?“ Byl děsně překvapený. „Co jsi myslela tím průvodem panen? Kde žiješ?“
„Jo, pochopil jsi to přesně a navíc, až ta pravá přijde, tak mi návštěvu předem laskavě ohlásíš.“ To už jsem ječela. „Nemíním se své budoucí snaše ukázat bez mejkapu, v županu a s natáčkami na hlavě. Jasný?“
„Jo, a musíš tak řvát?“ Byl uražen. „Jsi jak kápo v koncentráku.“
„Víš prdlačky, co byly koncentráky, blboune a teď padej, než to poznáš.“ Nemluvil se mnou, než mu došlo kapesné. Což bylo po třech dnech.
Ale pak jsem asi rok žádnou spanilou děvu neviděla a jeho také moc ne. Zase jsme mohli chodit doma v županech, vlasy jsem si nemusela fénovat, ale stačily natáčky a můj muž, když vylezl z vany, mohl své tělo volně sušit chodě nahý po bytě.
Pak nám jednou oznámil, že nám přijde představit svoji nastávající. Jestli nám to bude vyhovovat v sobotu odpoledne, že dopoledne jde oficielně požádat o ruku její rodiče.
„To je to už tak vážné?“ Zeptal se můj muž.
„Jo už tři měsíce.“ Pravil synáček smutně.
„Trousil synek. Hele, já nevím, jestli ti neuniklo, že se prodávají takové gumové balonky…“ Muž se náramně bavil, mě polévalo střídavě horko a zima.
„Nech toho, to je vážná věc.“ Okřikla jsem ho. Budu tchýně, teď mi to docvaklo.
„To tedy je, babičko.“ Měla jsem chuť je zabít oba.
Dívka, kterou přivedl, byla téměř jeho ideál. Vysoká, štíhlá, poprsí vyvinuté, vlasy blond a dlouhé. Inteligentně mlčela. I v příštích dnech se její slovník skládal převážně z „ano“, „ne“ a „proč“. Svatbu jsme vystrojili, byt sehnali, do začátku jsme jim pomohli zařídit se a za sedm měsíců mi manžel i synáček začali říkat babi.
„Babi mi můžou říkat vnoučata, ale vaše babičky už dávno umřeli, tak je nechte v klidu, šmejdi. Já vaše babička nejsem, ještě jednou a poteče krev.“ A bylo vymalováno.
Pak jsem začala přemýšlet, jak být hodnou tchýní a vypracovala si desatero pro nejen hodnou, ale dokonalou tchyni. Napsala, vytiskla a magnetem připevnila na ledničku. Visí tu dodnes.
- Nikdy se na nic neptat. (Vyjma zdraví dítěte, kam chodí k holiči, jestli bude pršet nebo svítit sluníčko)
- Nikdy nekritizovat. (I kdyby byt vypadal jak skládka odpadků, i kdyby si museli otevírat okna, aby zjistili, jestli je venku zima nebo už léto a nebyli jste schopni určit původní barvu ručníků v koupelně.)
- Všechno chválit. (Spálenou buchtu, polystyrénové maso, pochodující Jihočeský zrající i salám, který má své dobré časy už dávno za sebou). Nemocný žlučník je skvělá výmluva, to nemůžete skoro nic
- Omezit návštěvy u nich doma na nejmenší možné minimum. (Pohřby, křtiny, Boží hod, narozeniny, na které jsme pozváni)
- Podporovat (nejlépe 2x měsíčně). Poskytnout drobnou sumu, ev. poslat po někom půl prasete, čokolády a bonbóny pro děti, nový vysavač a jiné drobnosti.
- Vždy předstírat, že jejich příchod k vám do domu, vás těší víc, než návštěva samotného dalajlámy nebo prezidenta a je to nejlepší co vás dnes potkalo (kurzy tvůrčího hraní nejsou zase tak drahé).
- Nikdy nekritizovat vnoučata. Přehlížet, že v pěti letech ještě nosí Pampersky, neumí jíst příborem. Ignorujte, že musí mít hlavní slovo a přeřvávají všechny dospělé, protože dospělí jim nemají co říci a děsně je nudí. Silnější povahy mohou předstírat, že jim bedlivě naslouchají.
- Přecházet konfliktům. Před jejich návštěvou důsledně uschovejte vše, co by se mohlo rozbít, rozebrat, rozkousat, odnést (tedy vše co by mohli unést).
- Zapamatovat si jak se vaše snacha a vnoučata jmenují. V případě, že zapomenete, můžete nahradit „zlatíčkem, drahouškem“ nebo jiným neurálním oslovením
10. Neradit, nikdy. Mějte na paměti, že zkušenosti jsou stejně
nepřenosné a rady bývají příčinou rozladění v mnoha rodinách, byť
jsou myšleny sebelépe.
Vaše snacha vás bude milovat, syn bude mít pocit, že jste mírně dementní, ale za zachování klidu v rodině to stojí. Až se rozvedou, budou všechny vaše snachy na vás s láskou vzpomínat.
