Pokud je řeč o evropské a severoamerické civilizaci, zvykli jsme si hovořit o západních hodnotách, politice, životním stylu. Zkusme se také podívat, co znamená západní civilizace v jazyce. Je samozřejmé, že se v našich výkladech nevyhneme zjednodušení.
Naše myšlení se odvíjí od myšlení starých Řeků. Jak je to možné? Když myslíme, myslíme v různých kategoriích, které jsou reprezentovány slovy. Slova v čase nejvíce stabilní jsou substantiva, tedy podstatná jména a používají se pro kategorii podmětu, subjektu. Časově více nestabilní přídavná jména a zcela časově nestabilní slovesa se používají jako přísudek. Jinými slovy mé myšlení probíhá tak, že vyberu podmět, podstatu něčeho a k tomu přisoudím přísudkem vlastnost.
Tyto kategorie myšlení, které korespondují se základními slovními druhy, vytvořili Řekové ze svého jazyka. Intuitivně vyabstrahovali z řečtiny základní kategorie, které se kryjí se slovními druhy. Zde musíme připomenout, že ostatní slovní druhy jako příslovce, zájmena, atd. jsou odvozeny z výše uvedených tří hlavních slovních druhů.
K poznání, že naše myšlení je myšlení na základě řecké gramatiky, se přišlo koncem osmnáctého a začátkem devatenáctého století ruku v ruce s rozvojem jazykového zkoumání. V této souvislosti se objevila úvaha, jak by asi vypadalo naše myšlení, kdyby Aristoteles jako tvůrce kategorií nebyl Řek, ale příslušník indiánského kmene Dakotů nebo Číňan, hovořící a myslící v příslušné mateřštině.
Z řečtiny pocházejí nejen gramatické kategorie, ale i konstrukce logických úsudků. Slova se spojují do logických soudů pomocí sponového slovesa být. Například Řekové jsou v Aténách, Sokrates je Řek, Sokrates je v Aténách. Logika i gramatika spojují pojmy do úsudků. Zatímco logické soudy se podobají matematickým rovnicím, tedy jsou objektivní, gramatické soudy reagují na subjektivní situaci člověka. Úsudek na základě gramatiky by byl Sokrates žije v Aténách. V čem je rozdíl? Rozdíl je v tom, že pomocí slovesa vstupuje do úsudku člověk, tzn., že ve slovese se obráží postoj člověka, a to v momentální, aktuální situaci. Na sloveso se také nejčastěji nabalují další gramatické a lexikální prvky - další lidské postoje.
Krátké shrnutí: Gramatika přidává k logickým soudům aktuální postoj člověka pomocí slovesa, který Wilhelm von Humboldt definuje jako rebus additus homo, tzn. k věci, k logickému soudu přidávám člověka – jeho postoj k situaci.
Co z toho pro praxi vyplývá? Uvědomme si slova aktuální a situace. Obě dvě jsou zásadní pro volbu slovesa a jeho významů. Když mluvím, vycházím intuitivně z toho, že promluva je pro mne důležitá tady a ted´. Pro volbu správného slovesného času v angličtině si musím uvědomit sebe a ted´ v reálném čase a jaký má daná situace k mé osobě, k bodu tady a ted´ vztah. Nejaktuálnější činnost je v angličtině vyjádřena, že jsem právě něco dělající = I am doing something. Pokud si dokážu představit situaci, která se děje tady pořád, tak je to čas přítomný prostý. Jestliže situace nastala tehdy a tam, tak použiji čas prostý minulý. Existují úvahy, že koncovky času minulého - ed v angličtině a - te v němčině u pravidelných sloves např. I started, Ich startete, atd. vznikly z ukazovacích (deiktických) výrazů. Dá se to představit tak, že když hovoříme o minulých událostech jako bychom na ně ukazovali rukou a říkali tehdy, tam, tenkrát. Myslím, že to nejlíp vyjadřuje úsloví Mávnul nad tím rukou, tzn. je to pryč, bylo to, proběhlo to, žádný vztah k přítomnosti. Když něco tahám z minulosti k sobě do současnosti – do aktuálna, tak je čas předpřítomný – mám to uděláno = I have done it.
Další praktický dopad je pro náš styl myšlení. Můžeme předpokládat, že technické myšlení se zakládá na logice, logických soudech. Když jsme technici a dokážeme si situaci představit a logicky usuzovat, přidejme si k tomu ještě člověka s jeho aktuálním postojem – se slovesem – a máme základ věty. Pokud je logika odvozena z jazyka, tedy i tzv. technické myšlení má původ v jazyce, potom nedávají smysl výmluvy typu: „Nejdou mi jazyky, protože jsem technický typ.“ Platí to i naopak. Když mi jdou jazyky, proč bych nemohl mít logické i technické myšlení?
Použitá literatura
Köller, W.: 1988, Philosophie der Grammatik, Metzler/Stuttgart
Borsche, T.: 1990, Wilhelm von Humboldt, Beck/München
