Odpověd´na článek "Bojují slova o přežití?"

V diskusi k článku Západ v jazyce mne čtenář Tom požádal o můj názor na článek Bojují slova o přežití?, který vyšel v Lidových novinách http://www.lidovky.cz/bojuji-slova-o-preziti-0bb. Další dotaz se týká toho, zda výzkum tohoto druhu nejsou vyhozené peníze. Na druhou otázku mohu odpovědět hned, že se nedá do budoucna nikdy vědět, co výzkum přinese, záleží na tom, pro koho výzkum je a kdo jej financuje.

Klíčem k mému názoru je vyjádření pana Jana Čermáka z Ústavu anglistiky a amerikanistiky:  „Slovo nefunguje samostatně, ve hře je mnoho vlivů a frekvence je jen jedním z faktorů. V lingvistice obecně platí, že vysvětlování složitých jevů jednou (zvýrazněno mnou P.B.) příčinou nevede k úspěchu“. Dále pan Čermák :“Většina autorů jsou profesí biologové. Proto i jejich výzkum je zatížen metodami (tedy způsobem myšlení – P.B.), které nemusí být pro lingvistiku nejvhodnější.“

V článku se to hemží výrazy frekvence, četnost používání, atd. Myslím, že z úvah zcela vypadl člověk a jeho schopnost věci pojmenovávat a tím je zařazovat do svého vnímání. Zmínění výzkumníci za to nemohou, protože jsou v zajetí myšlenkového postupu od René Descarta ze 17. století, který odděluje tělo a duši, materii a psyché. Biologové pracují s materiálem, s hmotou , a to neustále, at´se jedná o makro/mikrobiologii nebo o genetické inženýrství. Funguje to bezvadně. Zároveň se ale dopouštíme silného zjednodušení, pokud tento druh myšlení použijeme na humanitní obory, do kterých patří i lidská řeč. Matematika je sice královnou věd a logického myšlení, ale zároveň je i nejomezenější, pokud ji chceme použít na člověka a na jeho duši. S člověkem vůbec nepočítá. V této souvislosti odkazuji jednak na Wilhelma von Humboldta – psal jsem o tom ve článku  Západ v jazyce zvláště pak na vytváření logických a gramatických soudů a na jeho rebus additus homo.

Můžeme na věc jít i z jiné strany a podívat se podrobněji na tzv. psychofyzický problém, tedy spojení ducha a hmoty, duše a těla. Tento problém zaměstnává myslící lidi několik tisíciletí. Ukažme si to na příkladu fonetiky. Pokud se někdo učí cizí jazyk na vysoké škole, učí se i fonetiku daného jazyka, fonační orgány. Taky se dozví (nebo by  měl dozvědět), že hlasivky měly funkci ochrany, tzn. uzávěru dýchací trubice, aby se dovnitř do plic nedostaly nečistoty. Teprve druhotná funkce je vytváření hlasu. Ovšem aby vznikla hláska, je zapotřebí spolupráce dalších fonačních ústrojí- ústní dutiny, nosní dutiny, jazyka, zubů, rtů. Zde bych chtěl citovat nezávislého židovského myslitele 20. století Ješajahu Leibowitze, který se odvolává na dílo rabína z Ljady:

„Chcete-li vyslovit samohlásku A, musí se těchto pět částí úst (myslí tím rty, jazyk, čelist, patro, hrdlo – doplněno P.B.) začít pohybovat určitým způsobem. Snažíte-li se vyslovit hlásku A a neotevřete přitom ústa – nepodaří se vám to. Jenomže nevíte – a ani já to navzdory svému studiu anatomie a fyziologie nevím – jak se vlastně musí každý z pěti „nástrojů“ pohybovat, aby se ozvala samohláska A. Rabi z Ljady říká, že to nelze pochopit ani přirozenou cestou, ani rozumem. „Naopak, ke změně pohybu rtů dochází po změně výrazu hlásky ve vůli duše.“ Jenomže duše nemá v úmyslu pohybovat rty. Ano, ona dokonce ani neví, jak jimi má pohybovat. Duše chce pouze vyslovit samohlásku A, a rty se začnou pohybovat tak, jak je pro vyslovení samohlásky A nutné. Zde máte před sebou celý psychofyzický problém, který rabi – navzdory svému komplikovanému stylu  - formuluje jednoznačně. „Je jasné, že duše nemá v úmyslu nějakou změnu v pohybu rtů za účelem změny hlásky a ani o ní neví.“ Nikdo neví, co musí udělat, aby řekl A nebo B.“ (Str.155)

Mělo by nás těšit, že to byl Jan Amos Komenský, který svou pansofií tvořil protiklad k dualistickému myšlení Descarta. Oba se setkali a vedli učenou debatu. Je k naší škodě, že se záznam nezachoval. Odkazuji na publikaci, kde je podle mého názoru velmi výstižně popsán druh Komenského myšlení, a to celostního, zahrnující exaktní vědy a člověka – viz. B.Kuras.

Můj osobní názor je, že není potřeba psychofyzický problém řešit. A už vůbec ne, pokud myslíme dualisticky. Nemá cenu se pouštět do kuchyně Tvůrce, ale využívat jeho produktu. Žádné dítě nezajímá, jak byla vyrobena hračka, ale chce ji mít a hrát si s ní. Můžeme našeho ducha a znalosti, které jako rodilí mluvčí češtiny máme, využít ke hře se slovy – se slovními asociacemi. Pak zjistíme, že cizí jazyk, ted´mám na mysli hlavně angličtinu a němčinu, jsou „jen variantou češtiny“. Že Angličané a Němci dělají to samé, ale trochu jiným způsobem. Troufám si tvrdit, že více než polovinu slovní zásoby angličtiny známe i z češtiny. Takže pojd´me si hrát.

Výrazy jako matka nebo voda se nemění, protože se nemění představy s těmito slovy spojené. Stejně tak i číslovky. Naopak ocas skýtá spoustu možností. Někomu připomínal dlouhý tenký výčnělek – tail, příbuzný je dialektální německý Zagel, který znamená i penis – stejně tak i v češtině. Francouzské queue vychází z latinského cauda, coda, které znamenalo useknutý, oddělený kus něčeho, mimo jiné i ocas. Angličtina převzala toto slovo – dlouhý úzký útvar – viz queue. České ocas je od ocásati, oháněti (viz oháňka) a vychází z představy, že dobytek pohybuje ocasem sem a tam a odhání tak mouchy. Německá představa je stejná. Schwanz vychází od schwänzen, které je zesílením slovesa schwingen- pohybovat se sem a tam – zájemce o swing odkazuji do angličtiny. Můžeme si hrát dál. Nepochází „Škola hrou“  od Komenského? Že by náhoda?

V němčině máme výraz die Schule schwänzen, tzn. chodit za školu, v češtině se dá také říct flákat školu, poflakovat se, tzn. chodit sem a tam od ničeho k ničemu, pohybovat se sem a tam /hin und her/up and down jako ten kravský ocas – schwänzen. Pokud se podíváme na styl pohybu ocasu – bimbání, houpání, zjistíme, že je volný, plynulý. Pokud chceme trhanější, úsečnější, kratší pohyby, tak dostaneme v angličtině rock. Máme i přísloví Don´t rock the boat – znamená nerozhoupávej člun, nedělej rozruch. Srovnejme swing a rock jako hudební a taneční styly. Který je uhlazenější, a který je drsnější syrovější? Anglicky řada queue (dlouhý tenký útvar) se řekne německy Schlange, tzn. had, což je taky dlouhý a tenký útvar. Český had je příbuzný s hadicí, což je příbuzný s anglickým výrazem pro hadici hose, což je zase příbuzný s německým výrazem pro kalhoty Hose. A kalhoty jsou taky dlouhý úzký obepínající útvar…

Myslím, že je jasné, že bych mohl pokračovat v asociacích do nekonečna a ukazovat dál na propojenost slovní zásoby angličtiny, němčiny, češtiny, atd. Pokud se zajímáte o asociace, jak vznikají, jak se slova mění a jak toho využít pro učení se angličtině a němčině odkazuji na mou knížku „Fascinace slovy“. http://www.bednarsky.info/detaily.html

Jaký je tedy můj názor? Viděli jsme, že na jeden jev výčnělek na těle ocas mohu nahlížet z několika úhlů pohledu a vlastnosti, které jsem tímto pohledem získal mohu přenést na další jevy. Takže žádný boj slov, ale hra na objevování souvislostí, vztahů, provázaností a hledání dalších možností. Pokud budu hodnotit písmenka, zkoumat četnost výskytu jednotlivých slov, atd.,  pak mezi slovy queue, schwanz, ocas a teil souvislosti nikdy neuvidím. To je také má výtka vědcům uvedeným v článku a potvrzení souhlasu s názorem pana Čermáka.

Použitá literatura

Kuras, B. 2007: Slepování střepů, Komenského návrat. WaldPress: Praha

Shashar, M. 1996: Hovory o bohu a světě s Ješajahu Leibowitzem. Sefer: Praha