Psal jsem, že usuzovat z jazyka, z jeho gramatických struktur, na mentalitu národa, je cesta do pekel. Pokud ale naše úvahy o jazyce budeme brát jako hru, zvažování různých možností, pomůže nám to se orientovat v cizím jazyce. Pouze s tímto vědomím se můžeme zabývat následujícími příklady.
Podívejme se na anglický pragmatismus. I díky němu má angličtina největší slovní zásobu. Jak je to možné? Když narazili na nějakou skutečnost, pro kterou dosud neměli výraz, jednoduše ten výraz převzali a moc se s tím nepárali. Ne tak Němci. Ti měli vždy tendenci cizí slova verdeutschen, což se dá volně přeložit jako začlenit do němčiny, do systému jazyka. Například latinské slovo pro vzkříšení je resurrectio, Angličané mají resurrection, ale Němci mají Auferstehung.
Problémem je, že si mnohdy tuto skutečnost, tj. přejímání, lidé neuvědomují. Když jsem se mých anglických známých zeptal, jak se řekne slepá ulice, bez váhání mi odpověděli cul-de-sac. Následující otázku, že jsou asi hodně ovlivněni francouzštinou, rozhodně popřeli. Rozběhla se debata, jestli to může být ještě dead end street. Pro úplnost dodávám, že to může být i no through road, ale i closed street.
Dalším příkladem by mohly být národní komplexy. V 17. a v 18. století prožili Němci období, kdy německá šlechta mluvila francouzsky a lid německy. Podobalo se to situaci u nás, kdy naše šlechta mluvila německy a lid česky. Proč to šlechta dělala? Pravděpodobně už chtěla být tehdy in a cool, tak si vzala na pomoc jazyk „kulturnějšího“ souseda. V dnešní češtině a němčině se to pro změnu hemží anglickými výrazy. Například: “Du musst cool bleiben, feeling für die best connections haben und sich nicht outen lassen.“ Není to proto, že by němčina pro tyto výrazy neměla své vlastní, ale proto, aby se někteří mluvčí udělali zajímavějšími, protože je to cool a in. Proč jsme to my a Němci dělali a děláme? Neléčíme si nějaké komplexy vůči Francii a Anglii? Nebo chceme něco zamaskovat? Např. connections není už tak do očí bijící jako styky, známosti, protekce, ale i konexe.
Je zajímavé, že u Němců a Čechů docházelo v minulosti k obdobným brusičským snahám. Například „cizí“ slova Fenster, Kloster, Nase chtěla němčina nahradit výrazy Tagesleuchter, Jungfernzwinger, Gesichtserker. U některých se to i povedlo. Proto máme nejen Republik, ale i Freistaat, Anschrift i Adresse, Kapitän i Hauptmann.
Mým oblíbeným tématem jsou koncepty omlouvání se. Jak to probíhá? Provedeme něco špatného, zlého a musíme naše provinění odčinit. Němci mají entschuldigen, Entschuldigung. To znamená zbavte mne viny. Je příbuzné s francouzsko-anglickým excuser/to excuse, které znamená ex = ven, cuse = causa, případ, obvinění, tedy „vyviňte mne z toho“. Angličan má kromě excuse ještě sorry, které je příbuzné se slovem pro bolest, bolavý sore. V dnešní angličtině I ´ve got a sore throat = Mám bolavý krk = Bolí mě v krku. Takže Němec chce, abychom ho zbavili viny, Angličan chce, abychom ho vyvinili a cítí bolest. A co české omluvit? Nesouvisí to tak trochu s českou ukecaností a rozplizlostí bez snahy o řádnou nápravu věcí?
Ještě jednou chci důrazně opakovat, že výše napsané je pouze hra a podnět k přemýšlení. Není to žádná definice mentality Angličanů, Němců a Čechů. Pokud se to bude brát moc vážně, může to být velmi zavádějící. Můžeme z německého Wie geht es Ihnen? usuzovat na to, že Němci jsou národem cestovatelů? Opravdu jsem tuto interpretaci už slyšel! Lze z českého Jak se máte? usuzovat, že Češi se ptají po majetku? A co vymyslet z anglického How are you? ohledně mentality Angličanů?
