Logika v jazyce může pro každého znamenat něco jiného. Většinou máme sklony říkat, že je něco nelogické, když to nechápeme. Podívejme se na jev, který dělá nám Čechům a ostatním Slovanům potíže v západoevropských jazycích, tj. užití členu určitého a neurčitého.
Ukažme si to na příkladu němčiny. Chci tak reagovat na diskusní příspěvek ke článku „Může za to němčina?“
Představme si jazyk, kterým mluví společně Češi a Němci. Tento jazyk má sedm pádů, bohatý systém koncovek u skloňování jmen, časování sloves a volný pořádek slov ve větě. Během let vývoje si čeština tento systém ponechává, ale Němci začnou polykat koncovky, až je nakonec přestanou rozlišovat a koncovky zmizí. Jaké to má důsledky? Odstraněním koncovek si rozbourali pádový systém založený na koncovkách, takže mizí signalizace pádů u jmen a signalizace osob u sloves. Dokonce i pády samotné mizí. Takže z původních sedmi 1. žena, 2. ženy, 3. ženě, 4. ženu, 5. ženo, 6. ženě, 7.ženou máme jen čtyři 1. žena, 2. žena, 3. žena, 4. žena, tedy 1. Frau, 2. Frau, 3.Frau, 4. Frau.
Jenže i v jazyce funguje něco jako rovnováha. Když nám mizí signalizace pádů a pády vůbec, tak abychom poznali, co je podmět a co předmět, musíme stanovit pevné pořadí. To znamená, že se nám upevňuje pořádek slov ve větě, a že se už slova ve větě nedají libovolně přesmist´ovat. Odtud základní pravidlo němčiny a angličtiny pro pořádek slov ve větě – podmět, přísudek, předmět.
V češtině můžeme podle okolností pořád říkat Petr vidí Pavla nebo Pavla vidí Petr, význam je pořád stejný. Ale u dvojice Peter sieht Paul a Paul sieht Peter v němčině? U věty Paul sieht Peter by Němce jako první napadlo, že Pavel vidí Petra, což má úplně jiný význam než Petr vidí Pavla.
Pevnější slovní pořádek je dobrá věc, ale pořád málo na to, aby plnohodnotně nahradil pádové koncovky. Jazyk je musí něčím nahradit. Ale čím? Abychom pokročili dále, musíme se zeptat, k čemu pády ve větě vůbec slouží. V podstatě slouží k začlenění slov do věty, do sdělení. V češtině nelze říct vidím žena, ale vidím ženu, tzn., že jsem pomocí pádové koncovky začlenil podstatné jméno žena do sdělení. Pokud koncovky nepoužijeme, cítíme, že nás něco ruší, že podstatné jméno žena ve vidím žena jakoby nebylo pevně ukotveno ve sdělení. Dalo by se říct, že osekáním koncovek jsou podstatná jména „nahá“. Proto je musíme nějakým způsobem „obléct“, tedy začlenit, zařadit do věty, do sdělení.
Nejjednodušší způsob začlenění je ukázat na podstatné jméno. Například To je ta žena. Ukazovací zájmena jsou v němčině i der, die, das. Co užitím ukazovacího zájmen vlastně sdělujeme? Když na něco ukazujeme, znamená to, že o tom víme, že jsme to už viděli, o tom slyšeli, tzn., že obracím pozornost posluchače i naši na známou věc. Odkaz na známou věc v nás vyvolá i pocit aktuálnosti - jako bychom vypíchli, vyčlenili podstatné jméno z mnoha dalších, aktualizovali ho, upřednostnili a zdůraznili povědomí daného podstatného jména.
Jsou to právě tyto zmíněné vlastnosti, které němčina z ukazovacích zájmen využila pro své členy určité der, die, das a zařadila je do své gramatické struktury.
Všimněme si, že když nám v češtině chybí konkrétní slova, používáme ukazovací zájmena: „Víš ten, co chodí s tamtou, co bydlí tam u toho s tím …“ Co přitom vyjadřujeme a kdy tento způsob vyjadřování používáme? Používáme tehdy, když chceme hovořit o konkrétní osobě nebo věci, na jejíž jméno si nedovedeme vzpomenout. Snažíme se najít společný známý bod, aktualizovat, zvýraznit, zdůraznit, vypíchnout, vyvolat ve vědomí danou osobu nebo věc.
Druhá možnost začlenění, tedy „oblečení“ a náhrada za zaniklé koncovky je, když uvedeme počet podstatných jmen. Jeden, jedna, jedno se řekne ein, eine, ein. Ve větě Wir kennen Frau bude Němec cítit, že mu tam něco chybí, a to právě eine, tedy eine Frau. Nic tím neříkáme navíc, jen konstatujeme, že známe jednu ženu Wir kennen eine Frau. Vyjadřujeme tím, že nějaká, jedna žena existuje. I v českém rčení „jedna paní povídala“, říkáme jen, že nějaká osoba něco říkala. Průraznost, aktuálnost takové sdělení nemá (jako u členu určitého), takové sdělení chápeme jako prostý fakt.
Když se podstatné jméno spočítat nedá jako například voda, tak logicky člen nedávám. Neřeknu „V řece teče jedna voda“. Neřeknu to tak ani v němčině Im Fluss fließt ein Wasser. Můžu ale říct třeba v restauraci, že bych chtěl jednu vodu Ich möchte ein Wasser. Tímto sdělením vyvolám představu nějakého omezeného jednotkového množství vody, např. ve sklenici, v láhvi, atd. Nic mi nebrání říct taky Ich trinke Wasser, které znamená pouhé konstatování, že piju vodu a ne například víno.
V množném čísle členy neurčité nepoužíváme, protože jeden jedna, jedno nemohou určovat množné číslo. I v češtině neřekneme jedna ženy seděly na židlích.
Vlastní jména nebo názvy jsou sami o sobě dostatečně specifické a jedinečné, (v naší terminologii nejsou „nahé“) takže je „oblékat“, tedy používat u nich členy určité a neurčité nemusíme. Wir kennen Frau Richter = Známe paní Richterovou, Wir sind in Berlin = Jsme v Berlíně.
Pokud v cizím jazyce něco nechápeme, je to možná tím, že se na cizí jazyk dívám, jako by to byla čeština, tedy český způsob myšlení. Z hlediska logiky nemá proto smysl se dívat na kategorie členu a jeho užití brýlemi češtiny, protože na to nemáme vyvinutou gramatickou kategorii. Musíme na to jít oklikou a ptát se, co pomocí členů Němec vyjadřuje. Takovým způsobem se dostaneme do logiky myšlení cizího jazyka a budeme schopni začít vědomě používat gramatickou kategorii, kterou v rodném jazyce nemáme. Důležité je si také uvědomit, že člen určitý a neurčitý nespadly z nebe, ale vyvíjely se z ukazovacích zájmen a číslovky jedna. Vyvinuly se proto, že musely nahradit to, co bylo zredukováno nebo zaniklo - pádový systém. I v tom je logika, ale není to ten druh logiky, který u mne němčina vyvolává. O tom možná někdy příště.
