Může za to němčina?

Přišla ke mně dívčina, posadila se naproti do křesla a řekla: „Propadám z němčiny a musím dělat v září reparát.  Nic neumím, němčina je odporná, nikdy se ji nenaučím.“ Byl jsem v pokušení se zeptat, proč chce, abych ji doučoval němčinu, ale ovládl jsem se a vzal to jako výzvu.    

Začal jsem otázkou: "Co jste celý rok dělala?" Postupně jsem se dostával k jádru věci. Že dělala na základní škole angličtinu a ted´ se na střední škole na angličtinu nedostala a zařadili ji do skupiny němčinářů. Navíc nějaké antipatie vůči učiteli. Že je takový divný, jízlivý, vůbec se neusměje. Když všichni seděli v první nebo ve druhé  řadě, ona si sedla do poslední a celou dobu se dívala z okna, s učitelem nekomunikovala a úspěšně jej ignorovala. Výsledkem byl, jak jinak, reparát.

Snažil jsem se ji naučit za měsíc to, co probrali za rok. První hodiny jsem musel překousnout názor, jak je ta němčina hnusná a nezapamatovatelná, atd. A to vše pořád dokola. Postupně ale začala němčinu chápat, pomalu skládat jednoduché věty a přestala nadávat. Reparát udělala, takže uvidíme, jak se jí bude během školního roku dařit. Snad už  němčinu tolik nenávidí.

Pikantní na celé věci je, že se všechno točilo kolem němčiny, ačkoliv němčina za to vůbec nemohla. Podívejme se na pár věcí z praxe, které nám brání se jazyk naučit a přitom s jazykem samotným moc nesouvisejí.

 Učení se jazyku je budování vztahu k němu.

Pokud považujete němčinu za řeč německých nácků, švýcarských lakomců a rakouských ufonů, s nimiž není rozumná řeč, nebude Vás to k učení němčiny motivovat. Když Vám bude francouzština připadat jako změkčilý jazyk, vhodný akorát pro ženy a homosexuály a vy se cítíte být mužným typem, francouzština Vám moc nepůjde. Považujete-li ruštinu jako jazyk debilů z východu, polštinu jako nevyzrálý jazyk šišlavců, angličtinu jako jazyk neúpřimných kapitalistů, kteří se Vás snaží jen odrat, nikdy se rusky, polsky nebo anglicky nenaučíte.

Němčina u mne vyvolává představy logiky, důkladnosti a spolehlivosti, francouzštinu považuji jako zprostředkovatele a umocnitele příjemných darů života, polštinu a ruštinu jako jazyky světových literatur s neuchopitelným kouzlem romantiky a melancholie, v angličtině (té britské) vidím smysl pro styl a rozlehlost Atlantiku, které pomáhají překonat omezenost střední Evropy.

 Jazyk je běh na dlouhou trat´ a postup po malých krůčcích.

Přirovnal bych to k budování vztahu, a to obchodního, partnerského, atd. Nemůžete v obchodě při první schůzce chtít vše, ale vztah se musí rozvíjet po drobných, ale vytrvalých krůčcích. Zcela výjimečně se uzavře obchod při prvním setkání. Pokud jde napoprvé vše hladce, je to skoro podezřelé.

Pokud trváte na tom, že při první schůzce s partnerkou založíte rodinu, tak se tomu říká znásilnění a je to trestný čin. Ke znásilňování bych přirovnal i činnost lidí, kteří se učí angličtinu rok nebo i déle jednu nebo dvě hodiny týdně (přes prázdniny samozřejmě nic) a pak si pustí film v originále. Není divu, že rozumí možná jednomu či dvěma slovům během celého filmu nebo se vůbec „nechytají“. Ale pak jsou frustrovaní a řeknou, že jim to vůbec nejde, že nejsou jazykový typ, atd. V podstatě spáchali znásilnění vlastního ducha.

Na druhé straně si tito lidé o zahraniční dovolené báječně „pokecali“ s Italem, Řekem, …. Že neměli žádné zábrany, protože „oni uměli anglicky stejně blbě jako já“. Pokud jste na loňské dovolené v zahraničí hleděli na každého a na všechno jako tele na nové vrata a letos se už dařilo komunikovat, tak je to přece úspěch!

Bloky z minulé doby

Myslíte, že bylo možné studovat třeba kombinaci chemie, dějepis? Možná, že byly výjimky, ale většinou to nešlo. Protože se řeklo, že máme technické, přírodovědné, jazykové, společenské, atd. typy vzdělání a obory. Nevím z jakého důvodu vznikl tento druh typologie, ale jeho dopad na myšlení byl následující: Když ti jdou jazyky, nepůjde ti matematika. Když ti jde chemie, fyzika, nepůjdou ti jazyky – krásné příklady omezování a osekávání individuálního ducha! Bohužel tento druh myšlení přetrvává i dnes.

Znám na druhé straně případ, kdy jedna dívka z Koreje studovala na univerzitě v Hamburku germanistiku, ve druhém oboru nukleární fyziku a kromě toho navštěvovala kurzy účetnictví, protože vlastnila nebo chtěla vlastnit malý hampejz na Reeperbahnu. Byl z toho skandál, ale hlavně proto, že při svých podnikatelských aktivitách pobírala i stipendium. Mně byla tato žena sympatická, protože dělala co jí bavilo a šla si za tím bez ohledu na nějaká typologická omezení.

       Důležité je zvládnout základy

Když se v minulých stoletích začalo s povinnou školní docházkou, řeklo se, že žák má umět číst, psát a počítat. Nestanovilo se, že každý musí být perfektní, ale že každý má umět základy. Tak bych to viděl i s cizím jazykem. Je to dovednost, jejíž základy by měl umět každý, ale pak je to individuální, jak daleko bude dotyčný chtít jít.

Pokud se někdo naučil psát a chce psát dál, nic mu nebrání, aby zkoušel psát delší články a pak napsal román. Když se někdo učí cizí jazyk, nic mu nebrání, aby se postupně propracoval i na úroveň rodilého mluvčího. Všechno chce čas a práci.