Už jste slyšeli lidi o sobě tvrdit, že nejsou na jazyky, na matematiku, na chemii, nemají hudební vlohy, …. Určitě ano. A určitě něco z toho tvrdíte taky o sobě, že Vám něco nejde proto, že na to nejste „ten typ“. Když slyším podobné výroky, ihned pokládám otázku: „A jak jste na to přišel(a)?“ Odpovědi jsou rozpačité. Pokračuji dál v ironickém duchu a ptám se: „A to jste věděl(a) už od narození, že na to a to nejste?“ Odpovědí je opět rozpačité: „No, ne, ne! To ne, ale nějak jsem si to uvědomil, nějak to tak přišlo.“ Takže začínáme znovu: „A jak jste na to přišel(a)?“
Abychom se dostali z kruhu ven, zeptám se raději: Co když to bylo tak, že jste se začal(a) něco učit, pokusil(a) se něco dělat a ono to hned nešlo a někdo Vám řekl, že Vám to nepůjde. Zamrzelo Vás to, ale časem jste se osmělili, protože Vás to zajímalo, ale zase to nešlo. A někdo znovu řekl, že Vám to nepůjde. Nebo taky ne, ale vzpomněli jste si přitom na první neúspěch. Pak jste (Ta odvaha!) udělali třetí pokus a zas to nešlo, takže jste věděli už jistě, že to nikdy nepůjde, že je to marnost nad marnost. A jako zdůvodnění jste si dali, že nejste „ten typ“, že na to nemáte ty "správné buňky", že jste na to "tvrdí", že zkrátka "na to nemáte". Všímáte si, jak jsme geniální ve vysvětlování a zdůvodňování, proč se něco nepodařilo?
Možná že to byla smůla hned na začátku, která se dala překonat dalšími pokusy, ale mnohdy to byla vlastní pohodlnost a věta: "Nejsem na to ten typ!“, nám posloužila jako omluva vlastní lenosti. At´ tomu bylo tak či onak, dokázali jsme si vypěstovat mentální bloky, které nám brání se něco naučit.
Mentální bloky, či spíše mentální viry, fungují jako skutečné počítačové viry, které číhají na síti a snaží se proniknout a zničit počítač. Mentální viry jsou frustrace, které číhají u každé chyby, tj. v jazyce u každé nepodařené věty, gramatické chyby, špatné výslovnosti, neporozumění a u všeho o čem si myslíme (opakuji, že si to my myslíme) že není 100% dobré. Napadají náš mozek a ničí chut´ se cokoliv učit a brání pronikání znalostem.
Je neuvěřitelné, že se všichni lidé naučili chodit. Přitom každý, kdo se postavil jako dítě na nohy, tak spadl, a to poprvé, podruhé, potřetí, ... Znamená to, že nikdo z nás na chůzi nebyl „ten typ“? Naštěstí jsme tehdy měli vůli naučit se chodit a nikdo nám neříkal, že nám to nepůjde, protože padáme. Dokážete si vzpomenout, zda jste si zdůvodňovali, proč padáte? Padali jsme a padali a jednoho krásného dne to najednou šlo.
Jsme lidé individuální. Někdo se naučí dřív, někdo později. Jako chodit. Dříve či později se to naučí každý. Žádný jazyk se ale přes noc naučit nedá. (Naučí se dítě chodit při prvním kroku a za jediný den?) Vyžaduje to práci. Práci ve smyslu tréninku, tzn., že musíme plnit máš mozek daným jazykem a dělat to pravidelně. Jinými slovy – pokud se chceme jazyk naučit, musíme se jím zabývat. Důležité je se při tom nenervovat a neobviňovat se z chyb. Prostě to dělat a dělat. (Když dítě upadne, zůstane ležet s vědomím, že nikdy, ale už nikdy se chodit nenaučí?) A mít přitom z toho všeho srandu. Mozek je natolik schopné zařízení, které si samo informace roztřídí a zpracuje a čím budou informace v lehčí formě, tím snažší zpracování. Potřebuje na to čas a nesmíme ho zatěžovat frustracemi – mentálními viry, protože jinak bude řešit pořád dokola a dokola neužitečné věci, které nás neposunou vpřed.
Jak se tedy užit a nefrustrovat se? Neučte se jazyk, zabývejte se jazykem, tzn. čtěte, pište, konverzujte, dělejte si z cizího jazyka legraci, parodujte jej (hlavně výslovnost a intonaci), poslouchejte zprávy, poslouchejte písně, zpívejte, zpívejte karaoke, nadávejte, ale dělejte to pořád. Váš mozek si najde sám cestu k utřídění a jednoho krásného dne Vás překvapí.
